Invicta

Když se zamiluješ do holky svého nejlepšího kamaráda

"Danieli, potřebuju si s tebou promluvit." Zvláštní je, že jsem poprvé slyšela, že by ho někdo nazval jménem i ve škole si návzájem učitelé vykali a neříkali si jménem.

Když tam pořád přimaraženě stál, pravila: "Hned!"

Jiný pohled *(viz. vysvětlivky):

"Proč si to udělal?" Pravila Lindsay

"Copak to není jasné." Řekl zaraženě Daniel.

"Copak to nechápeš, zničil si jim život a svým jednáním, zničíš život i ostatním. No jo chápu, tobě je to jedno."

"AleLindsay..."

"Jeto kvůli Deanovi." Lindsay právě myslela na svého mrtvého přítele a zároveň nejlepšího kamaráda Deana. Lindsay dále myslela na to, jak dětem říkala, že ho vždycky nenáviděla, ale to není pravda, měla ho ráda, dokud jí nezavřel před nosem dveře.

"Chtěla jsem podporu. Byla jsem bez domova. Měla jsem dvouměsíční dítě,které potřebovalo domov. Chtěla jsem přespat jen na jednu noc, ale ty ses na mě vykašlal."

"Já bych tě přijal vážně. Mohla by si u mě bydlet dlouho, ale víš,vlastně nemohla, tvoje babička často navštěvovala tu mou, jednou by se to provalilo."

"Rodina by tě nevydědila jako mě. Ty si odpovídal jejich představám, na rozdíl ode mne."

"Ale babička a zbytek rodiny by mi to nikdy neodpustila."

"Já ti teď neodpustím to, že si z mé dcery udělal Invictu."

"Já nevěděl, že je to ona."

"Kdyby si věděl, že je to ona...možná by si nepřeměnil ji, ale někoho jiného. Dean by nechtěl, aby si tohle dělal."

"Ale Dean už to není! Pochop to! Chci, aby lidstvo zaplatilo, hlavně opilí řidiči za volantem. Ten kretén to do Deana autem napálil na červenou, Lindsay!...Ten kretén!" Řekl Daniel a vypadal, že se za chvíli zhroutí.

"Ale to neznamená, že budeš zabíjet, mrzačit a ovládat svět. Rozumíš tomu? Je to těžké se s tím smířit. Je těžké se smířit s tím, že ten kterého jsem milovala je mrtvý. Ale musela jsem to udělat. Člověk se musí posunout dál. Já vím, zni to jako kecy, ale jen díky těm kecům, teď nejsem v psychiatrické léčebně. Kdybych touhle sračkou, vlastně heslem neřídila, tak jsem zcvoklá. Ještě víc jsem byla smutná z toho, že jsem se nedokázala postarat o svou dceru. Byla jsem ještě ve větších depresích, ale po pár týdnech, co jsem prospala na špinavých ulicích..."

Daniel se na ní vyjeveně a zároveň starostlivě podíval.

"Nějaká organizace pro lidi s mým problémem....pro lidi bez domova. Sehnala mi nějaký malý byt. Já jsem si našla práci jako učitelka na jedné střední škole a udělala si magisterský titul, ale pořád jsem na něj myslela, vždycky když jsem byla sama. Dee má po nás obou znalosti inteligenčního oboru."

"Proto byla chytřejší než ostatní." Pravil Daniel.

"Danieli, nedělej to."

"Je pozdě. Až moc pozdě. Plán už začal."

"Danieli prosím ne."

"Máš mě ráda?" Daniel změnil téma.

"Já nevím, co si mám o tobě myslet. To že ses tenkrát na mě vykašlal a to, že je má dcera díky tobě Invictou."

"Já vím...jen já."

"Už jsme o tom mluvili."

"Jo vzpomínám si."

"Teď je mi třicet tři. Tenkrát mi bylo patnáct. Je to už osmnáct let."

"Já vím, bylo hrozný, že jsem se zamiloval do holky mého nejlepšího kamaráda...ale"

"Musíš ten svůj plán ukončit."

"Ale jak?"

"Prosím udělej to kvůli mě. Určitě existuje nějaký způsob."

"Budu o tom přemýšlet."

Lindsay se podívala na hodinky a vykřikla: "A sakra!"

"Co je?"

"Kromě vyučování středoškoláků. Mám taky pár učitelských přednášek na vejšce. Musím běžet. A ty na něco musíš přijít." Pravila Lindsay a rychle se zvedla z lavičky, na které seděli. Políbila Daniela na tvář. Rychle běžela po chodníku, rychlým během dostihla autobus, který právě přijel.

Daniel na ní jen vyjeveně civěl.

*Tento pohled budu používat, když půjde o něco, kde se právě nebude nacházet hl. postava, Dee, nevím, jestli to bude častě používaný druh kapitoly, ale tohle není určitě poslední kapitola tohohle typu

-Mimochodem, co se týče příběhu, nevím, jakým směrem půjde, ale určitě mě něco napadne :P