Invicta

Napětí

jiný pohled:

„Dereku, chtěl bych se ti omluvit."

„Tvou omluvu nepřijímám. Přišel jsem jen proto, že jsem doprovázel Kaylee do nemocnice." Pravil naštvaně Derek.

„Víš, že tě to nezákonné kouzlo dostane do lochu."

„Ale vždyť je teď zrušené."

„Je zrušené, ale předtím si ho použil, kdybys nebyl Invictou...tak bys nezvládl tak mocné kouzlo jako je mazání paměti. A Dee by v tom stavu byla už navždy. Zničil bys jí život. Copak si to neuvědomuješ?! To jseš takovej ignorant nebo co?!"

Derek naštvaně odcházel z místnosti, ale ještě odešel, Bryce pravil: „Za své činy ponesu následky."

///////////////////////////////////////////////////////////////

Zpátky k Dee:

Sedím doma a čtu si knížku. Mám něco jako prázdniny, protože čarodějnická společnost neví, co udělat s Invictami. Zařidila, aby se už tajemná rostlina Tenebris nikdy neobjevila v žádných rukách. Tenebris shořela v plamenech.

Já a ostatní Invicty už nechodíme do čarodějné školy. Nač bychom tam chodili, když umíme všechny obory, ještě na vyší úrovni než je čarodějná vysoká škola a čarodějní mistři.

Ale s těmihle schopnosti přichází i zápor. Myslím, že víte o čem mluvím.

Živení se dušemi. My Invicty jsme se dohodli, že se jednou za den sejdeme. Taky bylo zavedeno pravidlo pro všechny- lidi nad dvacet a pod čtyřicet.

Navzájem jsme si hlídali záda, aby nás nikdo nesledoval. Vysáli jsme malý kousek duše, aby nám vystačila energie na další den, oběť byla zmatená. A vůbec si nepamatovala nic, co se stalo potom, co jsme ji na chvíli vytáhli z jejího normálního života. Tahle věc se mi dost příčila, ale neměli jsme na výběr.

Celý čarodějnický svět z nás měl strach. Byl to takový divný nepříjemný pocit. Potřebovala jsem si s někým promluvit, ale nechtěla jsem s Kaylee ani se svou sestřenicí, bratrancem tetou a strejdou.

Od té doby, co jsem se vrátila a řekla jim to, je vše jiné. Každé ráno a večer, při snídani a večeři je taková atmosféra napětí. Probudím se jdu dolů, slyším, jak strejda o něčem říká tetě, co četl v novinách. Ona se tomu zasměje, ale přestane, když slyší moje kroky. I ostatní mlčí, Oliver, který se předtím bavil s Macy na mě civí i ostaní na mě civí. Potom se podívají do svých talířu, rychle sní jejich obsah a mizí.

Já jsem celý den doma sama. Jdu ven jenom, když je naše schůzka Invict. Je to pruda sedět doma, ale horší by bylo, kdybych musela pokračovat ve studiu na škole a všichni by mě odsuzovali, teď mě odsuzuje jen moje rodina.

Byl už večer. Všichni byli doma, ale nevěděli o tom, že nejsem u sebe v pokoji, ale u stolu. Seděla jsem po tmě a čekala jsem, až si všimnou.

Teta šla vařit večeři, rozsvítila v kuchyni i v jídelně a udivila se, když mě tam viděla sedět.

„Co tady děláš....tak po tmě." Řekla otřeseně.

„Čekám na večeři." Pravím klidně.

„Co-o....Já....se bojím."

Nechápala jsem její odpověď, ale pak mi to došlo.

„Ty myslíš, že bych si vzala kousek tvé duše?! To snad nemyslíš vážně!" Křikla jsem přes celej barák. Ke dvřím v jídelně přišel můj strejda, Macy a Oliver. Všichni na mě vyděšeně zírali.

„Ty a strejda jste mi celý život lhali, chovali se ke mně....jako...ke vyvrhelovi..." Nasupeně jsem se nadechla.

„Jsem naštvaná, ale nikdy! Opakuji nikdy! Bych se nedotkla ani malého kousku vaší duše! To si pamatujte."

Všichni se na mě vyjeveně zírali, pak jsem promluvila: „Najdu si práci...a bydlení, odstěhuju se a potom už můžete být klidní." Neříkala jsem to jentak do větru, bylo to myšleno vážně.

Vběhla jsem do svého pokoje a do kufru si rychle zbalila to málo, co jsem měla. Kufr jsem lehko oddtáhla dolů a zeptala se jich: „Zplnoletníte mě?"