Invicta

Potom už po vás nebudu nic chtít

Vyjeveně na mě zírají, když scházím dolů schody s kufrem v ruce.

„Za dva týdny mi bude šestnáct a za dva roky osmnáct, to není zas tak daleko."

„To si z nás děláš legraci?"

„Vím, že sem nepatřím. Nepatřila jsem sem i předtím. Necítila jsem se tu dobře předtím a ani teď. Nechte mě odejít."

„Jsi naše..."

„Co? Dcera? Ne. To víte vy, vím to já a ví to i můj bratranec a sestřenice." Řekla jsem a podívala jsem se na zmatenou Macy a Olivera.

„Vy dva mi budete moc chybět."

Potom jsem se otočila na tetu se strejdou: „Vy možná také...trochu."

„Babička i prababička, celá rodina by nás ukamenovala, kdybychom tě zplnoletnili."

„Právě naopak. Přivítali by to s otevřenou naručí. Vy i já víte, že byste mě v osmnácti vykopli z baráku. Já jsem s tím smířená už teď. Tak proč to neudělat?"

„Ale Dee..."

„Potom už po vás nikdy nebudu nic chtít. Můžete se se mnou vídat nebo ne je to na vás. Ale já už po vás nikdy nebudu nic chtít. Slibuju."

„Ale Dee my jsme to nemysleli takhle."

„Vyřešíme to už zítra. Dneska už je na to pozdě, ale zítra hned ráno...Myslím, že si dokážete udělat volno na to, abyste mě zplnoletněli."

Kufr jsem nechala dole a vystoupala po schodech nahoru. Vysprchovala jsem se, oblékla do noční košile a lehla si do postele. Zhasla jsem světlo v místnosti, ale potom ho někdo zase rozsvítil.

„Dee, tohle nemůžeš myslet vážně." Pravila Macy. Byl s ní i Oliver a zavřeli si za sebou dveře.

Divný že jsem už na nich neviděla ani stopu strachu a to teď byli v pokoji s Invictou, která je jedna z dvanácti na celém světě. A která by je jedním dotekem dokázala zabít.

„Poslali vás teta se strejdou?"

„Ne. Přišli jsme sami." Pravil klidným hlasem Oliver.

„Proč se chceš zplnoletnit?" Zeptala se Macy.

„Už jsem říkala proč. A navíc by mě stejně v osmnácti vykopli."

„To nemůžeš vědět."

„Ale můžu! Udělali to mé matce a teď to udělají i mě."

„Nevědí, že jsi její dcera."

„To nevědí, ale vědí, že jsem jiná."

„To je jasný, že jseš jiná, když jsi adoptovaná. Rodina respektuje, že jsi jiná, když jsi adoptovaná."

„Nerespektuje. Vy jste si toho nikdy nevšimli. Ty jejich úšklebky a hloupé kecy na mojí osobu. Nikdy ani na jednu sekundu....no možná než jsem se rozhodla jít na inteligenční obor....tak mě možná respektovali....ale teď. Teď rozhodně ne! Nedělejte mi to ještě těžší. Dejte mi pokoj. Nechte mě jít. Můžete mě navštěvovat, nemusíte, ale já vím jedno. Nikdy mi nebylo tak jasné, co má udělat."

„Kde si seženeš práci. Nemáš dodělanou ani střední. Jsi v druháku."

„Nad tím jsem už přemýšlela. Střední dokážu vycucnout z prstu a vejšku taky. Mezitím si seženu nějakou doře placenou brigádu."

„Máš ružový brejle nebo co? Jak dokážeš zaplatit vejšku?" Zeptala se Macy.

„Získám stipendium."

„Ale získat stipendium není zas tak snadný."

„Nechci se nějak chvástat nebo, ale myslím si, že pomocí svých možností."

„Invicty nedokáží všechno na světě."

„Ty nevíš, co všechno Invicty dovedou, nemáš ani potuchy."

„Neodcházej."

„Já musím odejít, je to můj osud."

„Co to plácáš o osudu. Mi tě máme rádi. Nechceme, abys odešla!" Řekla rozzlobeně Macy.

„Už teď se nám vzdaluješ, když se odstěhuješ,...."

„Možná to bude dobře."

„Já nejsem dobrý člověk. Pamatuje te si? Vysávám duše ostatních. Měla bych se odsud pakovat."

„Ale Dee..."

„Dobrou noc."

„Dee."

„Dobrou noc!!!"

Pomocí síly Invicty jsem je rukama vytlačila z pokoje, zavřela jsem za nima dveře a zamkla pokoj.

Lehla jsem si na postel a potichu jsem brečela do polštáře.

Vím, že jsem udělala správné rozhodnutí, ale po Macy a Oliverovi se mi bude moct stýskat.