Invicta

Když upadneš do bezvědomí

Nás dvanáct stálo před mřížemi čarodějnické věznice. Zírali jsme, jak vsadili Daniela Rogerse do vězení.

Bryce byl smutný, chtěla jsem ho utěšit. Proto jsem ho objala a zašeptala mu do ucha: "To bude dobrý."

"Ne to nebude dobrý." Odpověděl mi a já se na něj zmateně podívala.

"Musím udělat správnou věc. Věděl jsem už předtím, že musím udělta správnou věc, ale nevěděl jsem jak. Teď už to vím. Te'd mi došlo, jak zrušit to kouzlo."

"Jak?" Pravila překvapeně Kaylee.

"Vymažu si část paměti. Od toho kouzla až po dnešek. Když si tu část vymažu, nebudu si nic od té chvíle pamatovat a ani si nebudu pamatovat na to kouzlo. Kouzlo tak ztratí platnost."

"Tohle asi nevyjde."

"Možná ne, ale musím to aspoň zkusit. Udělal jsem špatnou věc a teď to musím napravit."

Bryce začal něco mumlat. Oči mu pak na vteřinu zčernaly a on padl k zemi. Vteřinu po jeho pádu. Jsem cítila tíhu v hlavě a také se zkácela.

###

Probudila jsem se na nemocniční posteli, pípaly kolem mě přístroje a na židlých vedle postele seděla moje máma, táta, bratr a sestra. Tedy vlastně teta, strejda, sestřenice a bratranec.

„Ahoj Dee." Řekl Oliver a zvedl se ze židle. Přišel k mé posteli, usmál se na mě a opatrně mě objal.

Macy udělala to samé, tak moc mi chyběli.

Máma...tedy vlastně teta praví: „Hrozně jsme se o tebe báli."

Strejda na to jen souhlasně kývl.

„Něco jsem zjistila...o mé minulosti."

Oba se na mě vytřeštěně podívali.

„Vím, že jsem adoptovaná."

„Adoptovaná?" Řekla vyjeveně Macy.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.

„Ahoj, já jsem Dee, vaše sestřenice." Řekla jsem a usmála se na Olivera a Macy.

„Sestřenice?" řekl vyjeveně Oliver.

„Moje máma se jmenuje Lindsay. Měla inteligenční obor, jako já. To se ale nelíbilo naší prababičce. Naše rodina má přeci obor magie sportu, nehodilo se jí to do krámu. Nechápala proč je Lindsay jiná. Ale jednoho dne to zjistila. Zjistila, že její máma, tedy naše babička, podváděla manžela, vyspala se s jiným. Ten jiný ovládal inteligenční obor a po něm to sdědila moje máma. Vydědili za to mojí mámu v osmnácti letech a k tomu v tu dobu byla těhotná se mnou. Bydlela se svým klukem, ale on později umřel na nějakou tragickou nehodu. Máma byla sama, její poslední šancí byla moje teta. Moje teta a máma se dohodli, že to prababička ani nikdo z naší rodiny nesmí vědět, tady kromě strejdy. Prababičce teta řekla, že dítě je adoptované, ale něřekla, kdo byl rodičem dítěte." Když jsem dořekla, všichni se na mě udiveně dívali.

Macy a Oliver byli udivení, protože o ničem z toho nevěděli, teta se strejdou proto, že jsem se to dověděla.

„Asi bychom už měli jít." Pravila zkoprněle teta a odváděla manžela a děti.

Zůstala jsem tu sama.

Na chvíli jsem usnula, probudila jsem se, když přišla Kaylee.

„Ahoj Kaylee. Chtěla bych se ti omluvit."

„Ne, to nemusíš. Přišla jsem se na tebe podívat, jestli jseš v pořádku. Teď už musím jít."

„Proč?"

„Můžu tu být jen na chvíli."

„Jseš na mě naštvaná."

„Ne, nejsem. Jen...máma a ostatní z rodiny mě teď hodně hlídají."

„Ani se jim nedivím. Potom co zjistili, že jsou z nás Invicty."

Obě jsme se tomu zasmály.

Ale potom její výraz zvážněl: „Přišel i Leo. Nechám vás o samotě. Později zavolám." Pravila a opustila místnost.

„Ahoj Leo." Řekla jsem, kdy vstoupil.

„Ahoj Dee." Pravil a sedl si na židli vedle postele.

„Chci se ti omluvit. Moc mě to mrzí...ten Bryce."

„Odpouštím ti. Vím, že to nebyla tvoje chyba...ale chtěl bych, abychom byli jen kamarádi."

„Leo."

„Já nemůžu...vždycky, když bych tě líbal, držel za ruku nebo se ti jen díval do očí, viděl bych Bryce. To nedokážu. Já...už musím jít." Řekl a odešel.

Zmateně jsem seděla na posteli a dívala se na dveře.

Byla jsem naštvaná. Zvedla jsem se z postele, ikdyž jsem věděla, že asi ještě nesmím. Ale byla jsem naštvaná.

Ležel u sebe v pokoji, byl bledý a očima probodával strop.

„Jsem na tebe naštvaná!" Zvýšila jsem hlas.

On se na mě zmateně podíval, já si vzpomněla, že si smazal část paměti.

„Chceš, abych ti řekla, co si udělal?!"

Zmateně na to souhlasně kývl hlavou.

„Použil si na mě kouzlo lásky. To bylo příšerný! A asi bys to kouzlo ani nezrušil, kdyby se tvůj táta nepřiznal čarodějnické policii za svůj zločin!"

„Můj táta je ve vězení?"

„Jo!"

„Já...já se ti omlouvám."

„To co...si udělal. Přesáhlo všechny meze. Řeknu ti tohle: „Já tě nikdy nebudu milovat! Nikdy! Nebudeme ani přátelé! Nikdy ti nebudu věřit. To co si udělal...bylo to špatný, moc špatný." Byla jsem tak naštvaná.

Můj rozespalý organismus tenhle nával vzteku nezvládl.

Začalo se mi zamlžovat před očima a padala jsem k zemi.

Ještě než jsem upadla do bezvědomí, zaslechla jsem: „Pomocte jí někdo!" Cítila jsem, jak mě těsně nad zemí zachytily ruce zdravotní sestry. Pak už v mé mysli vládla věčná tma...