Invicta

Někdy je člověk zmatený

Rogers se vracel k nám a vypadal....jak to říct....zmateně.

Pravil: "Vraťme se zpátky." Vedl nás cestou zpět.

Normálně bych se ho radši na nic neptala, šel z něj docela strach, ale teď z něj strach nešel, na chvíli byl z příčin neznámých nějak zaskočený.

Moje máma mu musela něco říct. Je ti divné říkat ženě, kterou ani neznáš máma. Pořád se na to blbě zvyká.

"Kam odešla moje máma?" Poloila jsem mu otázku.

Ikdyž byl zmatený, nečekala jsem, že odpoví.

Ale on odpověděl: "Měla něco jiného na práci."

"Co vám řekla?" Věděla jsem, že se ho ptám přespříliš, když jsem viděla Kaylein výrazem. Který říkal, abych toho nechala. Ale už bylo pozdě, otázku už jsem vznesla.

"Nic." Řekl

Potom jsem se ho už radši neptala. Věděla jsem, že mu určitě řekla něco důležitého.

//////////////////////////////////

Následující dva měsíce jsme trénovali v aréně. Ve zbývajícím čase jsem chtěla být s Bracem, ale Kayle mě pořád hlídala. Já tomu nerozumněla. Proč to dělá? Nechce, abych byla šťastná? Co jí je?

Našla jsem si chvíli, kdy mě zrovna nesledovala a políbila jsem ho. Byli jsme na chodbě, takže jsme byli na očích. Na chodbě zrovna stál Leo a na tváři mu hrál bolestný pohled. Nechápala jsem to. Co jsem mu provedla?

Kaylee vyšla z koupelny a když viděla, jak pořád ruce na Brycově obličeji, přiběhla ke mě a odtáhla mě do pokoje.

"Co to s tebou je!" Křičela na mě.

Já jsem jí nerozumněla.

Potom začala mluvit se sebou nebo něco takovýho, no prostě vedla svůj vlastní monolog: "Ona za to nemůže."

"Já vím. Ale co stím mám udělat!"

"Já nevím!"

"Do prdele!"

Chovala se tak šíleně a já nevěděla proč.

"Kaylee, co je?"

"Bryce tě začaroval. Jsi do něj zamilovaná jen kvůli nějaké pitomé kletbě lásky."

"O čem to mluvíš?"

"Předtím si ho nesnášela. A teď ho najednou miluješ. Ze dne na den."

"Já...city se mohou někdy změnit."

"Ano to mohou, ale ne tak rychle!"

"A co stím mám dělat. Vždycky prostě vždycky, ikdyž spím, tak cítím tu touhu. Kdybych tomu že mě očaroval, věřila. Co bych mohal dělat? Stejně budu ten pocit cítit. Nemůžu s tím nic dělat! Rozumíš!"

"Já vím Dee. Já vím." Poklepala mi soucitně po rameni.

Nepomohlo to. Já se cítila tak zmatená, tak dezorientovaná. Začala jsem brečet, ale ani brek mi nepomohl, jsem v tom až po uši.

Z tohohle stavu mě vyrušilo až Rogersovo hlášení: "Bryce Rogers se ihned dostaví na rodinou poradu."

jiný pohled:

"Kde je máma?" Pravil Bryce, když v zasedací místnosti viděl jen svého bratra a tátu.

"Odstěhovala se." Pravil Marcus, jako by to nebylo nic nového pod sluncem.

"Proč?"

"To je teď jedno Bryci."

"Co? Ne, není. Je to přece moje matka!"

"Řekl jsem jí pravdu."

"O čem?"

"O své minulosti."

"O co šlo?"

"To je teď irelevantní. Teď je důležitější to, že se svým plánem končím."

"Co????" Ŕekli oba dva bratři a vajeveně se na sebe podívali. To bylo poprvé, co si navzájem porozuměli. Bylo to poprvé, kdy stáli na stejné lodi.

"Co uděláš?" Zeptal se věcně Marcus.

"Vydám se čarodějné policii."

"Ale to tě zavřou na doživotí."

"Já vím, ale musím to udělat."

"Nemusíš to dělat."

"Ne...musím už jen kvůli sobě a také nechci ublížit ostatním. Uvědomuji si, jak jsem se poslední dobou šíleně choval. Nechci, aby se to opakovalo. Jdu tam ještě dnes.