Letopisy Narnie- Dcera Telmaru

12. Podivný poklad

Posilněni novými zásobami jídla, pitím a informacemi  se posádka Jitřního Poutníka vydala na cestu. U obyvatel ostrova zjistili, že otrokáři své otroky nejen že prodávali na trhu, ale ty co se neprodali, posílali do jakési zelené mlhy, jež je pohltila a unesla neznámo kam. Zjistili, že se lordi vydali tyto ztracené obyvatele najít, ale nikdo z nich se již nevrátil. Rozhodli se proto, že nejen že najdou lordy, ale i zbývající obyvatele ostrova. Jeden  z obyvatelů, Rhnice , se nabídnul, že popluje s nimi, prý mu ta mlha sebrala ženu a on byl odhodlaný ji najít a přivést zpátky domů. Jeho malá dcera Gael  sice nechtěla tatínka pustit samotného, ale muž byl neoblomný a k posádce se připojil. Nikdo však netušil, že i Gael se nenechá jen tak odradit, schovala se do sudu na lodi a byla rozhodnutá zůstat schovaná do konce cesty. Všimli si jí, až když už byli široko na moři při jedné obvyklé rozepři Eustace a myšáka Ripčípa. Eustace ukradl pomeranč a Ripčíp se ho snažil získat zpět, přitom se jim povedlo převrátit sud, kde se malá Gael schovávala. A tak se stalo, že Jitřní poutník měl hned dva nové členy.
Krátce po tomto incidentu narazili na zdánlivě osamělý ostrov. Byl pokrytý zelenými kopci a vypadal velmi útulně, ale smutně a osaměle. Rozhodli se tento ostrov prozkoumat, protože podle záznamů by tu měl bydlet starý mág a mudrc, který by jim měl poradit kam se má jejich cesta ubírat dál. Ale po mudrci nebylo ani památky. Rozhodli se proto, že na ostrově přenocují. Ostatně, ráno moudřejší večera. Rozdělali oheň a celá posádka Jitřního poutníka se posadila kolem. Po chvilce už se ozývalo jen klidné oddechovaní a Eustacovo chrápání. Viktorie nemohla usnout, po nějaké době převalování se raději posadila a pozorovala hvězdy. Začala přemýšlet o tom, co jim asi tahle cesta přinese. Kaspian nechtěl aby jela, měla zůstat na zámku a starat se o správný chod jejich země, normálně by souhlasila, ale něco jí říkalo, že musí plout taky. Doma prozkoumávala s kentaury lesy a pláně, chtěla znát každičký kousek Narnie. Ale ten pravý důvod, proč byla věčně v sedle a s připraveným lukem byl ten, protože měla strach, že někde tam venku žije pořád Alvar. Její snoubenec, kterého jí sehnal Miraz. Smetla ho sice voda, ale jeho tělo se nikdy nenašlo, i když se hledalo po celé zemi. Nikomu o svých obavách neřekla, ale ten strach tam pořád byl.
„Nemůžeš spát?" Ozval se hlas Edmunda.
Viktorie se vylekala, ale pak se mírně usmála a přikývla.
„To se není čemu divit, když Eustace chrápe jako by byl prase." Řekl posměšně Edmund a posadil se taky.
„Chrápe jako starý minotaur." Zasmála se princezna.
„To teda." Zasmál se Edmund, pak si ale povzdechl. „Všechno je tady úplně jiné, než u nás doma." Řekl a zahleděl se na hvězdnou oblohu.
„Stýská se ti?" Zeptala se zvědavě Viktorie. Jí samotné se stýskalo po nich opravdu hodně. Počítala každý den a doufala, že se jednoho dne vrátí. Kaspian měl pravdu, když říkal, že Edmundovu baterku nespouští z očí. Cítila se s ní tak jakoby v bezpečí, jakoby byl pořád s ní.
„Nevím. Už jsem přestával věřit, že se jednou vrátíme. Petr se Zuzkou odjeli do Ameriky, za tátou. Žijí úplně jiný život. My měli jet za nimi, ale Němci stále dělají problémy. Musíme být u našich příbuzných a čekat než se situace zlepší. Nebaví mě to věčné  čekání." Odpověděl sklesle Edmund.
„Teď jste ale tady a třeba si ke svému bratranci najdeš nakonec cestu. Umí být dost neurvalý a drzý, ale někoho mi svým způsobem připomíná." Usmála se Viktorie.
„No tak to teda ne, není mi podobný. Je to drzý, rozmazlený maminčin mazánek." Ohradil se Edmund. Viktorie se po jeho reakci začala smát. Neřekla ani koho tím myslí a hned se brání.
Po nějaké době plné smíchu a povídání si o zážitcích, které oba dva za tu dobu prožili, si Viktorie položila unaveně hlavu na jeho rameno. „Jsem ráda, že jsi zpátky." Zašeptala  potichu, aby jí ani on neslyšel a usnula. Ale Edmund to slyšel, spící princeznu opatrně položil na zem, pohladil jí po tváři a usmál se. „Já taky."
Probudil je Gaelin křik, něco se jí dotklo a prý slyšela hlasy.
„Lucka! Kde je Lucka?"Vyděsil se Edmund jakmile si všiml, že jeho sestra chybí. Všichni začali královnu Lucii hledat, ale po ní jakoby se slehla zem. Najednou uslyšeli hlasy, jež se hádaly mezi sebou.
„Co jste zač?" Zeptal se Kaspian s nataženým mečem před sebou.
„Jsme hrozivý netvoři! Při pohledu na nás vezmete nohy na ramena!" Ozvalo se odněkud.
„Tak se nám ukažte!" Řekla Viktorie, v ruce připravený luk se šípem.
„Rozdrtíme vás svými obřími těly! Rozsápeme vám hrdla našimi drápy....!" Ozývalo se ze všech stran. Když v tom se před posádkou objevili podivní mužíčci na jedné noze, naskládaní minimálně tři na sobě aby působili větší, ve skutečnosti dosahovali sotva třech palců. Vypadali docela roztomile.
„Jo a rozdupete nás svými obřími, chlupatými nohami, že?" Zasmál se posměšně Edmund.
„Ano!" Zařvali skřítci než jim došlo, že  jsou už zase viditelný.
„Kde je má sestra?" Zavrčel  výhružně na bytosti Edmund.
„Tam v zámku." Ukázal jeden skřítek do prázdna.
„V jakým zámku?" Zeptal se Eustace.
„V zámku netvora, pozor už jde!" Zakřičeli skřítkové a opravdu, před nimi se začaly nejprve objevovat dveře a pak se objevil celý obrovský zámek. Ve dveřích stála Lucie s nějakým staříkem.
„Zmizte!" Řekl stařec směrem ke skřítkům a hodil po nich nějaký prášek. Bytosti s křikem odskákali pryč.
„Ťulpodi, jsou neškodní, ale rádi se vytahují. Musel jsem je zaklít do neviditelné podoby, abych je uchránil před Zelenou mlhou. Jsem Coriakin, mág a ochránce tohoto ostrova. Již jsem Vás očekával, Vaše veličenstva, pojďte dál." Pobídnul Kaspiana, Viktorii i Edmunda. Lucinka se zdála být v pořádku a všechny vesele pobídla ať jdou bez obav dál.
Po chvilce už celá posádka seděla s čajem v ruce a mudrc Coriakin jim právě ukazoval obří trojrozměrnou mapu, byly na ní vyobrazený všechny ostrovy Narnie, známé i ty neznámé.
„Čeká vás všechny velká zkouška. Musíte překonat své největší obavy. Zelená mlha má moc nahlédnout vám až hluboko do vašich srdcích. Dokud nepoložíte všech sedm narnijských mečů na Aslanův stůl, mlha má nad vámi kontrolu." Varoval je Coriakin. Viktorie se vyděsila. Nechtěla čelit svému největšímu strachu, nebyla na to připravená.
„Co je ta Zelená mlha zač?" Zeptala se mága.
„Objevila se tady těsně potom co se Miraz ujal moci. Je to zlá síla, která sem pronikala. Živí se strachem a nenávistí." Odpověděl čaroděj.
„Měli bychom vyrazit. Děkujeme za uvítání a za Vaše rady." Poděkoval král Kaspian a posádka se po jeho slovech také rozloučila a vyrazilo se na cestu. Není času nazbyt.