Letopisy Narnie- Dcera Telmaru

16. Skrytý nepřítel

Cestou zpátky do Narnie se k posádce přidala i krásná hvězda Liliandil, Kaspian se s ní po dobu plavby velmi sblížil a tak nebylo divu, že krátce po návratu do Narnie, se konala velkolepá svatba. Jedlo se a pilo po dobu sedm dní. Všichni se veselili a slavili nejen šťastný návrat krále, ale i získání nové královny. Jen Viktorie byl každým dnem smutnější a smutnější. Nechtěla novomanželům kazit radost, ale všechny ty oslavy jí připomínaly, že jediný člověk, se kterým by tohle všechno chtěla prožít, je pryč. Žije si svůj život v Anglii a má jistě jiné starosti. V tu dobu začala utíkat do jeskyně kde to všechno začalo. Do jeskyně, kde poprvé viděla všechny sourozence pohromadě, k Aslanově hrobce.

„Kde si byla?" Spustil Kaspian na Viktorii hned jak se vrátila z jedné ze svých projížděk. Uplynuly dva roky od svatby krále Kaspiana a královny Liliandil a Narnie se znovu začala postupně měnit.
„Projet se v lese." Odpověděla stroze Viktorie.
„Děláš si srandu? Víš jak je to nebezpečné? Teď, když se proslýchá, že do našich lesů znovu pronikají Alvarovi muži?" Spustil Kaspian.
„Proslýchá. Zatím je nikdo neviděl a i kdyby, dokážu se jim ubránit sama, pokud bude potřeba." Odpověděla Viktorie. Popravdě řečeno, chtěla aby ty fámy byly pravdivé. Toužila znovu potkat Alvara a postavit se mu.
„Nemůžeš jen tak utíkat a nikomu nic neříct! A navíc, měla by ses jít ustrojit, dneska ráno dorazil do Narnie princ Elian z Jižní země a rád by uvítal tvou přítomnost."
„Ať se jde princ Elian bodnout. Já o jeho přítomnost nestojím." Odpověděla
Viktorie a už se chystala odejít, když v tom se otevřely dveře a vstoupil trpaslík Trumpkin, na němž zub času už zanechal malé známky toho, co všechno už za svůj život prožil, přesto byl plný života a elánu.
„Omlouvám se, že Vás ruším, Vaše Veličenstva, ale princ Elian právě dorazil do našich bran a žádá o audienci. " Oznámil trpaslík a uklonil se.
„Řekni mu, ať chvíli počká. Viktorie by se měla převléknout do slušnějšího oblečení." Odpověděl Kaspian.
„Co je na mém oblečení špatného?" Zeptala se princezna a prohlédla se v jednom z odrazu z okna. Měla na sobě černé vysoké boty, kalhoty a bílou košili. Pravda, na princeznu to nebylo vhodné oblečení, ale na procházky lesem to bylo ideální, a navíc, neměla potřebu se pro někoho strojit.
„Viktorie, princ Elian je zde hlavně kvůli tobě, ne kvůli mně."  Odpověděl král a probodnul princeznu očima.
„Tak to se nemusel vůbec obtěžovat." Odpověděla stroze Viktorie, ale přesto se otočila a odebrala se převléknout.  Věděla, že má své povinnosti a ty se musí plnit, bez ohledu na to, jestli má zrovna náladu nebo ne.

O chvíli později už vítali prince společně s Kaspianem a královnou Liliandil v uvítací síni. Princ byl velice pohledný, to se mu muselo nechat. Tmavýma, uhrančivýma očima si princeznu dlouho prohlížel. Přesto Viktorie věděla, že vážil svou cestu zbytečně, jelikož odpověď, kterou mu dá, ho určitě neuspokojí.
„Buďte vítán v Narnii, princi Eliene. Doufáme, že se Vám u nás bude líbit." Promluvila princezna strojeně.
„Jsem velmi vděčný za Vaše pozvání, Vaše veličenstvo." Odpověděl princ a uklonil se.
„To se klaníte špatné osobě, princi. Ten kdo Vás pozval jsem nebyla já, ale král Kaspian. Já se o Vaši přítomnost neprosila." Odpověděla Viktorie. Několik přítomných hostů se potichu ušklíbla, všichni věděli o tom, jaký postoj má princezna k nápadníkům, akorát Kaspian se poslední rok snažil pořád někoho dohazovat. Prý jí to pomůže zapomenout. Ale ona nechtěla zapomenout. Slíbila, že nikdy nezapomene a to také hodlala splnit. Kaspian to ze začátku respektoval, ale postupem času, hlavně s jistou pomocí od Liliandil, svůj názor přehodnotil. Ti dva trvali na tom, že se musí vdát a mít potomky.
„Viktorie!" Okřiknul svou sestřenici Kaspian, „Omluvte princeznino chování, Vaše Veličenstvo. Ona to tak nemyslela."
„To je v pořádku králi. " Zasmál se princ.Viktorie protočila očima. Kéž by teď mohla být v lese a neřešit nějaké vdávání.

Ještě ten večer se na princovu počest konal ples. Sálem zněla hudba, fauni vyhrávávali a Narniani tančili do rytmu. Viktorie věnovala princi dva tance, poté se ale omluvila a zamířila do zahrad. Chtěla by tančit s někým jiným.
Oh, Aslane, proč museli odejít?
„Krásný večer, že?" Ozvalo se vedle princezny hlas trpaslíka Trumpkina.
„Jistě." Odpověděla princezna a zadívala se na hvězdy. Připomněl se jí večer tehdy na ostrově, když společně s Edmundem pozorovali klidnou hladinu moře a vzdálenou Zelenou Mlhu. Přemýšlela, jestli na ní také vzpomíná a nebo už zapomněl.
„Také se mi stýská, hlavně po královně Lucii." Promluvil po chvilce ticha Trumpkin, jakoby četl princezně myšlenky. „Kaspian to s Vámi myslí dobře. Chce abyste byla šťastná." Pokračoval trpaslík a přistoupil k princezně blíž.
„Já vím. Ale mohl by se méně snažit. Tohle už je druhý za týden." Povzdechla si Viktorie.
„Viky! Proč nejsi v sále a netančíš s princem? Všude tě hledá." Ozval se Kaspian s Liliandil po boku.
„Potřebovala jsem jen na čerstvý vzduch." Pokrčila princezna rameny. „Hned se tam vrátím."
„Spíš bys měla prince najít, nezná to tady a mohl by se ztratit. Navíc je to tvůj host." Ozvala se Liliandil.
Ty aby ses neozvala. Pomyslela si příkře Viktorie. Neměla Liliandil moc v lásce, možná za to mohla žárlivost, kterou k ní chovala už od samého počátku a nebo také to, že si přála mít za švagrovou spíše Zuzanu.
„Fajn. Jdu našeho ztraceného prince hledat." Protočila princezna očima a vydala se do tmy. Ze skryté kapsy vyndala svou baterku, nebo spíše Edmundovu baterku, bez které neudělala ani krok. Aspoň to jí připomínalo jeho přítomnost.
Procházela temnou zahradou, světlo jí poskytoval jen slabý paprsek baterky, v duchu nadávala, proč je princ tak hloupý a chodí někam, kde to nezná. Vždyť mu říkala, že za chvíli se vrátí. Nepotřebovala zachraňovat. Zvlášť teď, když se tu mají potulovat Alvarovi muži. Sice to byla fáma a pochybovala, že by zrovna tady v zahradě opravdu nějaký byli, ale i tak, měl zůstat v sále a hledět si svého.
„Princi Eliene!" Volala do tmy, ale odpovědí jí byla jen vlastní ozvěna. Chvíli procházela temnou zahradou, ale prince nikde neviděla.
Třeba se vrátil do sálu. Pomyslela si a chystala se vrátit zpátky.
V tom jí ale zezadu někdo chytil za ruce a znemožnil jí jakýkoliv pohyb, do úst jí nacpal hadr, aby nemohla křičet. Baterka jí přitom vypadla z ruky a skutálela se pod keř.
„Konečně jste mě našla, princezno." Zašeptal jí hlas do ucha.
Vyděšeně se snažila pevné ruce setřást a vymanit se ze sevření, stisk byl ale velmi silný. A ona u sebe neměla svůj luk ani šípy. Vetřelec jí dotáhnul až k bráně, kde spatřila mrtvou stráž, vyděšeně zírala na mrtvé muže a snažila se pochopit, co se to právě děje. Než se však stačila vzpamatovat, nějací dva muži ji nacpali do jakéhosi kočáru a ujížděli pryč.