Letopisy Narnie- Dcera Telmaru

13. Dračí síla

„Eustaci! Kde jsi?" Volali na chlapce jeden přes druhého, ale po něm nebylo ani památky. Edmund s Lucií už oba začínali značně panikařit. Ano Eustace byl sice otravný, ale pořád to byl jejich bratranec a oba se cítili být za něj zodpovědní. Nemohl se ztratit, jak by to potom vysvětlili doma?
Po nějaké době bezradného hledání se ozval ohlušující řev a kde se vzal, tu se vzal drak. Vznášel se nad hlavami posádky a mocně řval. Znělo to, jakoby naříkal. Posádka nevěděla co dělat. Viktorie měla připravený luk se šípem, ale nedokázala vystřelit. Něco jí v tom bránilo, jakoby jí nějaká tajemná síla říkala, ať nestřílí. Když tu najednou se jim drak naposledy prohnal nad hlavami a svými velkými drápy zachytil překvapeného Edmunda a zamířil s ním pryč. Viktorie s Lucinkou naráz vyděšeně vykřikly. Princezna začala panikařit, kdyby jí Kaspian pevně nesevřel v náručí, vrhla by se po hlavě za drakem.
Po několika úmorných vteřinách, které se všem zdály jako hodiny, se drak objevil znovu.
„Je to v pořádku! Ten drak je Eustace, nemusíte se ho bát!" Křičel Edmund, pořád v drakově sevření.
Jakmile drak pustil Edmunda zpátky na loď, Viktorie ho sevřela v silném objetí. Stihla to dříve než Lucka, ta se proto jen pousmála a pohladila Eustace po dračí hlavě.
„Co si to vyváděl, Eustaci?" Zeptala se královna zoufale.
Drak se slzami v očích odhalil velkou tlapu, na které zůstal zlatý náramek, jež Eustace sebral kostlivci, kterého našel v dole.
„Dračí poklad." Zašeptal vyděšeně kapitán Drinian.
„Musíme najít Aslana! On mu určitě dokáže pomoct!" Řekla zoufale Lucinka. Eustacovi začaly z očí téct slzy, byly  tak velké, že jimi malém zatopil loď, kdyby ho neutěšil myšák Ripčíp. „No tak, chlapče, hlavu vzhůru. Všechno se určitě vyřeší. Poletíš nad námi a až položíme všech sedm mečů na kamenný stůl, budeš zase kluk jako buk." Utěšoval chlapce myšák a kupodivu to zabralo. Po chvíli se Jitřní Poutník znovu vydal na cestu s drakem Eustacem po boku.

Loď plula tiše klidnou hladinou moře. Bylo bezvětří a tak se námořníci pořádně zapotili. Vypadalo to, jakoby něco nechtělo, aby se pohnuli z místa. V tom se ale v Eustacovi probudila jakási síla a odhodlání, o kterém ani on sám nevěděl. Využil své získané dračí síly, obtočil svůj silný ocas kolem stěžně lodi a zabral. Loď se začala posouvat. Všichni nadšeně zajásali, drak táhnul loď za sebou  a unavení námořníci si tak mohli odpočinout. Zavládl klid, celá posádka ulehla ke spánku, jen Ripčíp zůstal vzhůru s Eustacem, jež pořád táhl loď. Myšákovi nevadilo, že mu chlapec nemůže odpovědět, stačilo, že mu rozuměl a Eustace byl rád, že není sám, třebaže by ještě tak před pár dny doslova šílel, kdyby mu myšák stál na hřbetu a vyprávěl mu různé historky ze svého života. Teď byl za něj rád a dokonce ho jeho vyprávění bavilo.
Viktorie ležela ve své posteli, spala, ale ze spánku jí vyrušil nějaký hluk. Polekaně s sebou trhla, vypadalo to, jakoby venku před dveřmi do kajuty někdo chodil. Zelená mlha se začala pomalu linout kolem nohou postele a začala se šířit po celém pokoji, dřevěné dveře se rázem otevřely, před princeznou stála její největší noční můra.
Alvar.
Šklebil se na ní a jeho oči mu zlověstně žhnuly. Vyděšeně vykřikla. Zírala na krále vytřeštěnýma očima a nemohla se rozhodnout, zda se jí to jen zdá a nebo tu před ní opravdu stojí a propaluje ji pohledem.
Když v tom se dveře znovu otevřely, Zelená mlha zmizela a místo Alvara se ve dveřích objevila vyděšená  tvář Edmunda.
„Jsi v pořádku? Slyšel jsem tě křičet." Zeptal se Edmund ustaraným hlasem. Viktorie slabě přikývla, oči stále vytřeštěné hrůzou. Ani si neuvědomila, že vstala z postele a stála teď přímo naproti těm dveřím. Mladý král přešel k princezně a silně jí sevřel v náručí, ta se k němu natiskla a zhluboka se nadechla, aby uklidnila své splašené srdce, které jí  bilo na poplach.
„To je v pořádku. Byl to jen zlý sen." Utěšoval ji tiše a konejšivě jí hladil po vlasech.
Princezna se po chvíli odtáhla  a podívala se hluboko do jeho očí, malém se v nich zase ztratila, jako kdysi, když do jeho očí pohlédla poprvé. Tenkrát na věži, nebyla schopná vydat ze sebe jediné slovo.
„Vypadalo to tak skutečné." Hlesla tiše.
„Mlha nás nutí prožívat nejhorší noční můry, najde malou temnotu v našich srdcích a tu přiživí do obřích rozměrů." Odpověděl tiše Edmund, „já třeba pořád vidím Bílou čarodějnici. Pořád mám strach, že zase podlehnu jejímu kouzlu a přivedu jí zpátky, ale už jsem se jí dokázal několikrát postavit a to mi dodává sílu. Nejsou neporazitelný."
„Nejsem připravená čelit svému největšímu strachu. Nedokážu se mu postavit čelem." Odpověděla princezna se slzami v očích.
„Ale dokážeš. Jenom si musíš věřit. Jsi přece Narnijská princezna, ta, co se vzepřela svému otci, vmetla mu do tváře, co si o něm doopravdy myslí a dokázala se během pár let vytrénovat na jednu z nejlepších lučištnících v okolí." Usmál se Edmund.
Princezna se také usmála, sice stále nevěřila, že je natolik odvážná, aby se Alvarovi kdykoliv postavila sama, ale byla ráda za to, že je Edmund s ní a drží ji v objetí.
„Zůstaň tu se mnou, prosím." Zašeptala tiše.
Edmund se usmál a přikývnul. „Navždy."
po malé chvilce oba usnuli v vzájemném objetí a žádné zlé sny už se jim nezdály.