Letopisy Narnie- Dcera Telmaru

6. Výsledná bitva

Chvíli před druhou seděli Trumpkin a Viktorie  s
ostatními na kraji lesa a dívali se na dlouhý zástup Mirazových vojáků, který od nich stál asi tak daleko, co by kamenem dohodili. O něco blíže byl vymezen obdélník rovné louky pro souboj. Ve dvou vzdálenějších rozích stáli pan Lichometník a král Alvar. V bližších  rozích stáli obr Mrakotřas a medvěd Břichnáč, který si navzdory všemu napomínání cumlal tlapu. Zato však Horský vichr, který stál po pravé straně nehnutě jako kámen, vypadal
mnohem důstojněji než telmarský baron, který stál zleva proti němu. Petr stiskl ruku Edmundovi a profesorovi a nyní scházel dolů k souboji. Bylo to jako okamžik před startem důležitého závodu, jenže daleko horší. Tady šlo o život.
„Kdyby se tak byl Aslan objevil, než to došlo takhle daleko." Řekl Trumpkin sklesle.
„Taky bych si to přál. " Odpověděl Čuchomech.
„Páni, podívejte se za sebe." Promluvila ohromeně Viktorie.
„U Aslanovy hřívy. Kdo to je? Jsou jako obři. Je jich stovka, možná tisíce!" Pravil šokovaně Trumpkin, když se podíval do zadu.
„Dryády, hamadryády a silváni. Musel  je probudit Aslan." Odpověděl jezevec.
„To se nám může hodit, kdyby nás náhodou chtěli obelstít." Řekl Trumpkin nadšeně.
Jezevec na to neřekl nic, jelikož přesně v té chvíli vstoupili
Petr a Miraz z protilehlých stran do kolbiště, v drátěných košilích, s přilbami a štíty. Kráčeli pomalu, zvolna, až byli těsně u sebe. Pak se oba uklonili a zřejmě si něco řekli, ale nebylo jim rozumět. V příštím okamžiku se oba meče zablýskly ve slunečním světle. Chviličku bylo slyšet řinčení, ale za chvíli bylo přehlušeno, jelikož vojáci obou stran hulákali jako fanoušci na hokejovém zápase.
„Petře, do toho!" Křičel Edmund na svého bratra povzbudivě. A Petr se skutečně snažil, takže to pár vteřin vypadalo na rychlé vítězství. Pak se ale Miraz vzpamatoval a začal  využívat svou výšku a váhu.
„Miraz, Miraz! Ať žije král!" Křičeli Telmaríni.
Kaspian, Edmund i Victoria zadržovali dech.
„Teď to Petr pěkně dostává." Řekl Edmund zdrceným hlasem.
V tom oba protivníci od sebe odstoupili. Viktorie chvíli nechápala, co se to děje, ale po chvíli jí to došlo. Dávají si přestávku.
„Obávám se, že to ten Miraz opravdu umí. " Pronesl profesor. Ale ještě nedořekl a mezi starými Narniany zavládlo takové tleskání, hulákání a vyhazování  čepic, až z toho uši zaléhaly.
„Co se stalo? Já to špatně vidím!" Řekl profesor.
„Petr ho bodl do podpaží. Strefil se přesně tam, kde má brnění mezeru!" Odpověděl Kaspian a nepřestával tleskat. Ovšem pro Petra to také nevypadalo dobře, měl něco s rukou.
Po chvíli boje se rozhodli pro delší přestávku a každý z nich odešel ke své armádě.
„Jak jsi na tom?" Tázal se Edmund svého bratra, když mu profesor ošetřoval ránu na rameni.
„Je fakt dobrý. Mám vykloubené rameno." Odpověděl Nejvyšší král sklesle. „Ede, kdybych...kdybych tady zemřel, pozdravuj všechny doma a.. postarej se o sestry."
„Ty to ale zvládneš." Povzbudil ho Edmund, i když sám věděl, že stát se může všechno.
Po chvilce oddechu se Petr s Mirazem opět vrhli do boje.  Rána za ránou se ozývala všude, napětí stoupalo, pokřik utichal. Diváci zatajili dech. Bylo to strašné a  zároveň velkolepé.
Znovu se zvedla vlna pokřiku mezi starými Narniany. Miraz upadl - nesrazil ho Petr, jenom zakopl o kámen a padl obličejem do trávy. Petr o krok ustoupil a čekal, až se zvedne.
„Proč ho nezabije? Má dokonalou šanci!"  Řekla Viktorie rozrušeně.
„Na to je moc čestný. Ale až se zvedne, nebude ho šetřit." Odpověděl Edmund.
Ale on už se nezvedl. Král Alvar a pan z Lichometníku jakmile spatřili, že jejich král padl, skočili na kolbiště a křičeli: „Zrada! Zrada! Ten Narnian ho bodl, když ležel bezmocně na zemi Telmaríni, do boje!"
Petr nejdříve ani pořádně nechápal, co se to děje. Viděl, jak se na něj řítí dva chlapi s tasenými meči. Pak uviděl třetího, jak přeskočil provazy vlevo od něj. „Do zbraně, Narnie! Zradili nás!" vykřikl Petr.
Kdyby se byli na něj vrhli všichni tři najednou, byla by to jeho poslední slova.
Ale král Alvar se nejdříve shýbl nad Mirazem a bodl ho do zad. „To máš za tu dnešní urážku." Řekl si přitom pod vousy.
Petr se skokem obrátil tváří v tvář Lichometníku, podsekl mu nohy a zpětnou ranou mu urazil hlavu. To už stál vedle něj Edmund a křičel z plných plic: „Za Aslana!"
Celá telmarská armáda se hnala proti nim. Viktorie s sebou polekaně trhla, když se Alvar objevil přímo před ní.
„Rád tě vidím, má snoubenko. Jsem ochoten ti odpustit toto drobné škobrtnutí, když se přidáš na naši stranu." Řekl Alvar slizským hlasem.
„Ani mě nehne. A nejsem tvou snoubenkou!" Odpověděla mu dívka  naštvaně. Chtěla si vytáhnout šíp, ale Kaspian byl rychlejší, skočil mezi ně a začal s Alvarem bojovat.
Nalevo bojoval Trumpkin. Bitva začala.
Ripčíp se svojí armádou myší vyrazili kupředu.
Nejeden telmarský voják náhle pocítil, jak se mu do nohy zakousla palčivá bolest jako od stovky jehel, začal poskakovat na jedné noze a nadávat, buďto upadl, nebo ne. Pokud upadl, dorazily ho myši. Pokud ne, udělal to někdo jiný.
Ale než se Narniané stačili pořádně zapotit, zjistili, že se nepřítel dává na ústup. Ostřílení telmarští vojáci couvali před narnijskými obyvateli jako nějaký zbabělci. K životu se totiž po letech spánku probudily i stromy. Viktorie  žasla nad tou podívanou. Nikdy si ani nepomyslela, že to někdy spatří.
Vojáci doběhli, až k řece. Jeden přes druhého se hnali na most, jež je měl zachránit, ale v půlce se zastavili.
Na druhé straně stál velký majestátní lev. Aslan. Po boku mu stály hrdě Zuzana i Lucie. Vypadaly jako vznešené královny, což také byly. Aslan zařval. V tu chvíli se vzedmula obrovská vlna a mořský bůh si s sebou do hlubin řeky vzal celý telmarský most a spolu s ním i plno Telmarínů. Mezi nimi i krále Alvara. Ti co zbyli, se raději vzdali. Padli před Aslanem na kolena a nebyli schopni slova.
To samé i Narniané v čele se sourozenci Pevensiovými a Kaspianem s Viktorií.
Aslan na ně vzhlížel s majestátním pohledem. Viktorie malinko zvedla oči, jen aby ho viděla o trochu lépe. Vypadal přímo nádherně. Vyřazovalo z něj jakési teplo a klid.
„Povstaňte, Králové a královny Narnie. I ty, narnijská princezno." Promluvil lev.
Sourozenci Pevensiovi vstali, ale Kaspian ani Viktorie  se ani nepohnuli.
„Všichni." Pravil Aslan s pohledem upřeným na ty dva.
„A-ale Aslane, já přece nejsem narnijská princezna." Řekla tiše Viktorie.
Kaspian mlčel. Myslel si, že si nazaslouží být králem.
„Ale ano jsi. Vždy ses chovala laskavě, postavila ses své vlastní krvi a pomohla Narnianům v jejich bitvě. Jsi narnijská princezna,Viktorie." Pravil vlídně Aslan.
Viktorie se usmála. Nesnášela, když jí otec nazýval Telmarskou princeznou, ale narnijská zněla daleko lépe.
„A ty Kaspiene, budeš skvělým vládcem. Pamatuj, že Narnie vzkvétala jedině v době, kdy jí vládli synové Adamovi." Řekl Aslana, jakoby mladému následovníkovi četl myšlenky.