Letopisy Narnie- Dcera Telmaru

3. dcera Telmaru

Seděla na snídani jako hromádka neštěstí. Jídla se ani nedotkla. Má věřit trpaslíkovi? Nebo svému otci? Věděla, že Miraz chtěl Kaspianovi zabránit, aby se stal králem, ale co když měl pro jednou pravdu a Narniani zdivočeli?Ale ten trpaslík přeci nevypadal, že by ji chtěl zabít.

„Mé drahé dítě, co se stalo? Jídla ses ani nedotkla." Promluvila její matka Prunaprismia, které byla Viktorie velmi podobná.
„Přemýšlím nad Kaspianem." Odpověděla tiše. Sotva ji bylo slyšet.
Užíralo jí vědomí, že nejbližší člověk v jejím životě může být mrtvý. Užíralo jí svědomí, že kdyby jela s ním, nic by se mu nestalo.
„Taky mne to mrzí, už to nemůžeme vrátit. Kaspian je mrtev, ale neměj strach, my se těm Narnianům pomstíme."
„Ale, co když ho nezabili Narniani?" Zeptala se tiše Viktorie , ale věděla přesně jak to dopadne. Matka otce bezmezně miluje a nikdy by o něm nezapochybovala.
„To je absurdní! Proč by to kdokoliv jiný dělal?" Vykřikla Prunaprismia  rozzuřeně. Přesně jak Viktorie očekávala.
Kdyby nepřišel Miraz, možná by se jí podařilo matku přesvědčit o její teorii. Ale on si jí okamžitě zavolal k sobě.
  Zavedl ji do své pracovny, zavřel dveře, aby je nikdo neslyšel. Pro ni to byli muka. Nikdy neměla ráda rozhovory s ním. Pokaždé to skončilo krutou hádkou, kterou stejně vždycky vyhrál on. Teď však nehodlala ustoupit, už nebude dělat to, co jí přikáže, už nebude vzorná dcera Telmaru.

„Co to mělo být s tím trpaslíkem? Uvědomuješ si, že je to nepřítel? Vrah, tvého bratrance a dědice trůnu?" Řval Miraz nepříčetně.
Obličej mu brunátněl hněvem. Rozhodně to nebylo strachem o Viktoriin život, ale příčinou bylo něco úplně jiného. Na to ho znala moc dobře.
„Chtěla jsem jen vědět, jestli je to pravda, jestli je opravdu mrtvý." Odpověděla Viktorie  tichým hlasem a sklopila pohled k zemi.
„To nevěříš svému otci? Copak ti nedochází, že jsou to zvířata? Zvířata, která lační jen po lidské krvi? Zabili ti tvého strýce a ty se jich ještě zastáváš?" Řval Miraz dál.
To Viktorii namíchlo ještě víc. Sama už dávno věděla, že její strýc nezemřel rukou Narnianů. Nevěděla jak, ale prostě to věděla. Věřila, že ty kouzelné bytosti jsou mnohem více vznešené, než všichni Telmaríni dohromady. Dodala si nové odvahy a konečně se svýmu otci postavila.
„Máš pravdu. Nevěřím ti ani slovo. A víš proč? Protože jsem viděla jak se snažíš Kaspiana zabít, věděla jsem o tvém plánu, zabít ho ve spánku. To jenom díky mně utekl!" Odpověděla Viktorie  pevným hlasem. Už se nedívala do země, ale dívala se mu přímo do očí. Aby mu ukázala, že se ho nebojí. Vždycky se  bála říct proti němu byť jen jediné slovo. Teď to bylo jiné, jakoby jí někdo dodával větší a větší odvahy. Ať ji klidně uvrhne do hladomorny, nezáleželo  jí na tom. Chtěla mu říct všechno co v sobě celé ty roky skrývala.
„Viktorie! Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit! Přestává se mi líbit jak se chováš. Je na čase, abys měla nějakou zodpovědnost. Celé dny jen sedíš nad knihami a vymýšlíš kraviny, proto jsem ti dohodl sňatek s jedním velmi bohatým králem ze Severní země. Jmenuje se Alvar. Ten tě naučí zodpovědnosti. " Pravil Miraz naštvaně.
„Cože? Zbláznil ses? Vždyť mi je teprve čtrnáct! Já si nebudu brát nějakého prašivého dědka jenom kvůli tomu, že ti překážím!" Vyjekla Viktorie rozzuřeně.
Ani si neuvědomila co vypustila z pusy, dokud jí nepřistála jedna pořádná facka.
Zamračila se a chytla se za bolavou tvář, na které se pomalu rýsovala červená skvrna ve tvaru ruky.
Tohle byla pro ni poslední kapka. Už ho nehodlala dál poslouchat. Musí utéct, najít Kaspiana a pomoct mu ho svrhnout.
V tom do místnosti vtrhl voják. Měl překvapený výraz, ale hlas se mu třásl strachem. „Pojďte se mnou pane, tohle musíte vidět!"
Miraz se okamžitě sebral a odešel za vojákem. Ještě předtím si ale přivolal ty nejlepší muže a přikázal jim, ať Viktorii zavřou do jejího pokoje - a ať jí nespouští z očí.