Letopisy Narnie- Dcera Telmaru

9. Myší čest

Potom co Kaspian ukázal Lucce a Edmundovi celou loď všichni se zas vrátili do práce. Viktorie znovu vylezla na stěžeň do svého koše, aby si odtamtud vzala své kresby, jelikož jí právě končila služba a ona měla tak již po celý den volno. Chystala se jít do své kajuty a vzít si něco malého na svačinu, ale najednou uslyšela hlasitý křik. Nejdříve se lekla, že se někomu něco stalo, ale o chvíli později spatřila blonďatého Eustace a myšáka Ripčípa, jenž se po chlapci ohání mečem.
„Tas a bij se, zbabělče!" Pištěl myšák na vylekaného chlapce.
„Já nemám meč. Nepodporuji násilí. Jsem pacifista a chci okamžitě mluvit s britským konzulem!" Křičel Eustace a byl přitom bílý jako stěna.
„Copak se děje, pánové?" Zeptala se Viktorie obou zúčastněných aktérů onoho rozruchu.
„Ta potvora mrňavá mě chce zabít! Trvám na tom, abyste si ho hlídali! Jinak na vás všechny podám žalobu k soudu a budete ho muset nechat utratit!" Ječel Eustace, přičemž div nevylezl z lodě jak před myšákem couval.
„Velice se omlouvám, Veličenstvo, ale tady pán má pocit, že si může na lodi dovolit cokoliv! Ani Vám nechci povídat jakou potupnou věc mi provedl!" Odpověděl se vší zdvořilostí Ripčíp, jeho naježené fousky však naznačovaly, že je naštvaný do nepříčetnosti.
„No tak jsem tu prašivou myš nazval hlodavcem, vždyť je to pravda, ne?" Rozhodil Eustace rukama, vzápětí ale znovu couvnul, jelikož myšák se na něj zlostně naježil.
„Nejen, že si mě nazval prašivým hlodavcem, což je pro můj druh potupná urážka, sám Aslan nám daroval dar vědění za hrdinské činy mých předků. Ale ještě se opovažuješ se mnou točit vzhůru nohama jako bych byl nějaká hračka!" Pištěl naštvaný Ripčíp. „Odmítáš tedy mé zadostiučinění, kluku?"
Eustace neodpověděl, jen uraženě shlížel na myšáka a nechápal o co mu jde.
„Tak tumáš!" Křikl myšák a švihnul Eustace plochou stranou meče. „To je proto, aby ses naučil vhodného chování a respektu k rytíři myšákovi a jeho ocasu!"
„Nevím co tím myslíš. Měl to být vtip a když nerozumíš vtipu, nemám si s tebou o čem povídat." Brblal Eustace a mnul si ruku, přes kterou ho praštil.
„Eustaci, pokud nepřijmeš Ripčípův návrh na souboj, což bych ti nedoporučovala, měl by ses mu alespoň omluvit." Promluvila Viktorie na chlapce, věděla jak si Ripčíp zakládá na své cti a ocasu a také věděla, jak by tato rozepře mohla dopadnout, třebaže Ripčíp by neublížil ani mouše.
Eustace po chvíli rozmlouvání se myšákovi přece jen omluvil a vzápětí utekl někam do zádi lodi, Ripčíp to tedy nechal prozatím být a vystřídal princeznu na hlídce na stěžni, jelikož to byl právě on, kdo měl službu.

Viktorie nad nimi zakroutila hlavou. Bylo jí Eustace svým způsobem líto, sice nerozuměla půlce věcí, o kterých mluvil. Třeba co je ten jeho britský konzul, ale chápala ho, že se bojí a mluvící zvířata pro něj musí být obrovský šok. Rozhodla se, že si s ním promluví a pokusí se mu ukázat i krásy Narnie.
Odnesla si proto své skicy do kajuty a poté se vydala za chlapcem. Našla ho opřeného u boku lodi, mlčel a něco si pilně zapisoval do černého deníku.
„Smím?" Zeptala se princezna, nechtěla ho vyděsit.
Chlapec jen chabě přikývl a dál si něco zapisoval.
„Jsem Viktorie." Představila se, třebaže věděla, že už to chlapec ví. Trošku ji svým chováním připomínal Edmunda, teda aspoň z příběhů, ten byl také ze začátku líčený jako otrava.
„Já Eustace" Odpověděl konečně chlapec. „Hele vážně jsi královna?"
„Královna ne, jsem narnijská princezna. Naším vládcem je Kaspian a samozřejmě tvoji bratranci a sestřenice." Odpověděla Viktorie, potěšena, že jí odpověděl.
„Jak předpotopní. Neuznávám monarchii, jsem republikán." Odfrkl si Eustace.
„Co to je republikán?" Zeptala se zvědavě Viktorie. Opravdu jí zajímalo co všechno ty jeho slova znamenají. Před lety ráda poslouchala Edmunda jak mluvil o jejich světě. Milovala jak dokázal popisovat všechny ty zajímavé vynálezy jako baterky, rádia, vlaky a takové věci, jejich svět zněl tak zajímavě.
Eustace začal princezně vysvětlovat význam a přesvědčení republikánů, pro jeho překvapení ho Viktorie poslouchala velmi pozorně a tak se po chvilce rozmluvil a zapáleně vysvětloval vše, co princeznu zajímalo.

Po nějaké době přišel čas večeře, Eustace se i přes protesty nakonec navečeřel se všemi ostatními v kajutě, ale potom se hned raději odebral pryč.  Zatímco Viktorie se opřela o bok lodi, měla radost, že ho trochu rozmluvila. Ve skutečnosti to byl v celku milý a nepochopený hoch, pravda, trochu namyšlený byl. To ale není nic, s čím by se už nesetkala.
„Chybělo mi to tady." Ozvalo se najednou zasněným hlasem vedle princezny. Její rozjímání vyrušila Lucie, která si stoupla vedle ní.
„Tentokrát jste se aspoň nevrátili po tisíci letech, vlastně to bylo dříve než jsme všichni očekávali." Usmála se Viktorie. Byla ráda, že je zase vidí, sice jí mrzelo, že už tu není Zuzana, ale byl tady Edmund a Lucka a ta už také nebyla malá. A Edmund? Jako čtrnáctiletá do něj byla blázen, měla ho ráda jako kamaráda, ale zároveň z něj nikdy nemohla spustit oči. Petr byl zase přesně jako Kaspian. Za každou cenu chránil své sourozence.
„To ano. Jsem ráda, že tentokrát jsme vás ještě zastihli mladé." Zasmála se Lucka.
„Copak bys nás nechtěla vidět jako moudré starce s deseti pravnoučaty?" Zasmála se Viktorie.  Často v tomhle s Kaspianem vtipkovali. Ani jeden z nic se do svatby moc nehrnul a lidé už si začali dělat srandu, že snad jednou vládu svěří nějakému kentaurovi, protože nebudou mít svého nástupce.
„Což o to, bylo by to zajímavé, ale Edmund by se asi nesmířil s tím, že by z tebe byla stařenka." Odpověděla Lucka. „Od našeho odchodu pořád jen opakoval jak se musíme vrátit a nebylo to kvůli té zapomenuté baterce." Zasmála se královna.
Viktorie mírně zčervenala. Nevěděla co tím Lucka myslela, ale i tak jí to vehnalo ruměnec do tváře.