Letopisy Narnie- Dcera Telmaru

8. Plavba Jitřního Poutníka

Uběhly tři roky od porážky Miraze a odchodu sourozenců Pevensiových. Z Viktorie, už je sedmnáctiletá dívka, která se pomocí Zuzančinýho luku vytrénovala na jednu z nejlepších lučišnicích Narnie a okolí.
Nebyl téměř nikdo, kdo by se jí ve střelbě vyrovnal. Také velmi zkrásněla. Už to nebyla malá holka, ale krásná žena, o kterou jevil zájem leckterý nápadník. Ona si s vdavkami však hlavu nelámala. Od rána do večera běhala s kentaury po lesích a užívala si volnosti. Kaspian jí to neměl za zlé a do ničeho jí nenutil. I on o něco málo zestárnul a stal se z něj moudrý a hodný král.
Narnie vzkvétala. Ale pořád tady bylo pár věcí, které musel po svém strýci vyrovnat.
Chtěl najít sedm ztracených lordů, které před lety poslal Miraz na Osamělé ostrovy, aby se jich zbavil. Proto se teď Kaspian a jeho věrná posádka plavila již měsíc po moři. Společnost mu samozřejmě dělala i jeho sestřenice Viktorie, která vehementně trvala na tom, že musí plout také, třebaže jí to ostatní vymlouvali. Princezna se přesvědčit nenechala.
Seděla vysoko nade všemi námořníky a držela hlídku, což byl také jediný úkol, který jí byl udělen. Ale nestěžovala si. Milovala moře a ráda sedávala na stěžni a kreslila si to co před sebou měla. I dnešek nebyl výjimkou, jen co se nasnídala vylezla nahoru do košíku a pozorovala klidnou hladinu moře. Hlavou jí létaly vzpomínky na čtyři vládce, po kterých se jí každým dnem stýskalo víc a víc. Dnes to jsou přesně tři roky, co sourozenci Pevensiovi odešli a ona na ně stále vzpomínala. Pamatovala si, jak jí Edmund říkal, ať hlavně není starší než on až se jednoho dne vrátí. Usmála se, když si uvědomila, že je teď skoro stejně stará jako on. Nevěděla jak plyne čas tam u nich, ale když tu byl naposledy, bylo mu šestnáct a Viktorii čtrnáct. Možná je teď opravdu starší.
Z myšlenek jí vytrhly vlny, které se z ničeho nic zavlnily a objevil se divoký vír. Nevěděla co se to děje. Bylo to jen na jednom místě, všude kolem byl klid. Chvíli vír pozorovala až najednou všechno přestalo a ve vodě se objevily tři postavy. Vyjekla zděšením. Postavy se začaly topit.
„Hej někdo přes palubu! Přímo na pravoboku. Jsou tam nějací lidé a topí se! " Křikla princezna dolů na námořníky. Ti hned začali jednat.
Spustili do vody lana a co nejrychleji šli trosečníkům na pomoc. Viktorie slezla po stěžni dolů a rozběhla se do podpalubí pro deky, protože voda byla studená a rozhodně neměla teplotu pro koupání. Když dorazila na palubu i s dekami v rukou, zrovna trosečníky vytahovali z vody. Slyšela povědomé hlasy, ale nebyla si jistá, ke komu patří, až když spatřila mladou dívku, která se zmateně rozhlížela kolem.
„Lucko? Lucko! " Vykřikla princezna radostně.
Jmenovaná se konečně vzpamatovala a zahleděla se na princeznu. „Viky!" Vypískla narnijská královna a hned běžela svou kamarádku obejmout.
„Kde se tady bereš? " Zasmála se Viktorie do objetí.
„No to by nás taky zajímalo." Ozval se další hlas. Viktorie s Lucinkou se od sebe odtrhly a princezna tak mohla spatřit Edmunda, jež stál celý promočený o kus dál.
Viktorie neváhala a také ho sevřela v objetí. Bylo jí jedno, že bude celá promočená od nich. Tolik se jí stýskalo.
„Posádko, je mi ctí vám představit Veličenstva královnu Lucii a krále Edmunda! " Křikl Kaspian směrem k posádce. A všichni na lodi, včetně Viktorie s Kaspienem se sourozencům s úctou poklonili.
Všichni měli obrovskou radost, ale jejich šťastné shledání najednou přerušil jakýsi křik.
Byl to kluk s pískovými vlasy, který křičel jakoby ho na nože brali.
„A kdo je váš přítel?" zeptal se Kaspian okamžitě a s přátelským úsměvem se obrátil k Eustacovi. Jenže Eustace brečel mnohem víc, než by kluk jeho věku brečet měl, když se mu nestalo nic horšího, než že se namočil, a jen neustále ječel:
„Pusťte mě. Pusťte mě odtud. Já chci domů! "
„Kam tě máme pustit?" Podivil se kapitán lodi Drinian, jež stál kousek od toho chlapce.
Eustace se vrhl k zábradlí, jako by čekal, že uvidí nad mořem viset rám obrazu a za ním snad i Lucčin pokoj. Viděl ale jen modré vlny s bílými šmouhami pěny a světle modrou oblohu, jak se táhnou bez přerušení až k obzoru. Zvednul se mu z toho všeho žaludek.
„Tohle je únos! Okamžitě chci mluvit s Britským konzulem!" Křičel jako smyslů zbavený.
„Co je to britský konzul?" Zeptal se člen posádky, minotaur. Napůl býk a napůl člověk. To byla poslední kapka. Chlapec obrátil oči v sloup a padnul na zem jako švestka.
„To je Eustace. Náš bratranec. " Oznámil Edmund všem nechápajícím pohledům.
Kaspian se zasmál. „Postarejte se tady o Eustace, prosím. Dáme jim nové šaty a pak si budeme muset společně promluvit." Řekl Kaspian.
Ripčíp, náčelník myšáků se Lucce a Edmundovi uklonil. „Postarám se o Vašeho bratrance, Veličenstva. Bude v dobrých rukách." Řekl myšák hrdě.
„O tom není pochyb, Ripčípe. " Usmála se Lucka na myšího přítele a spolu s Viktorií odešla do kajuty aby se mohla převléknout do suchého oblečení. 
Kajuta byla nádherná, ze čtyř čtvercových oken bylo vidět přímo na průzračně modrou vodu, polstrované lavice stály podél dřevěného stolu a nad postelí se vyjímal reliéf Aslana. Byla to krása.
Viktorie půjčila Lucince své oblečení, což byly upnuté černé kalhoty, bílá košile a korzet, myslela si, že jí to bude velké, ale jak se ukázalo, z Lucky se stala krásná a silná dívka a ani nebylo poznat, že oblečení je královně opravdu trochu velké, naopak jí to ohromně slušelo.
„Lucko, kolik ti je let?" Zeptala se Viktorie zvědavě.
„Čtrnáct." Usmála se královna slabě. Přála by si být starší a hezčí, jako Zuzka, kterou zvou na každou slavnost a je vždy středem pozornosti.

„Tady jste, čekáme jen na vás. Lucie, tohle je můj kapitán, lord Drinian." Pronesl Kaspian, když se obě dívky vrátily. Tmavovlasý muž se hluboce poklonil. „Moc rád Vás poznávám, Vaše Veličenstvo." Řekl a políbil královně ruku.
Společně se přesunuli do menší kajuty s mapami, kde byl už jen Edmund a Ripčíp.
„Kde je Eustace?" Zeptala se starostlivě Lucinka.
„V posteli," odpověděl Edmund „a radši bych ho nechal být, když se na něj snaží být někdo milý, je mu ještě hůř."
„V prvé řadě si musíme pořádně promluvit." Dodal Kaspian.
„To rozhodně." Souhlasil Edmund. „Hlavně o čase. Podle našeho času uplynul rok od chvíle kdy jsme opustili Narnii, což bylo těsně po vaší korunovaci. Jak dlouho je to tady?" Zeptal se král zvědavě.
Viktorie přesně věděla na co myslí, chce vědět, jestli je starší. „Přesně tři roky." Usmála se.
„A je všechno v pořádku?" Zeptala se pro změnu Lucinka.
„V naprostém. Mezi Telmaríny, trpaslíky, mluvícími zvířaty a všemi ostatními teď nejsou vůbec žádné spory. Alvar se od bitvy ani neukázal, vlastně se má za to, že ho spláchla voda spolu s ostatními a ti obři, které nás roky otravovali jsme loni v létě tak vypráskali, že nám teď dokonce ochraňují hranice. Stará se nám tam o to Trumpkin, určitě si ho pamatujete."
„Samozřejmě, že pamatujeme, lepšího regenta sis vybrat nemohl." Usmála se Lucinka.
„Je věrný jako jezevec, má paní, a statečný jako - jako myšák." Potvrdil Drinian.
„A kam to vlastně plujeme?" Zeptal se Edmund zvědavě.
„Na Osamělé ostrovy. Před lety tam můj strýc poslal sedm lordů, byli to přátelé mého otce. Poslal je tam, aby se za mě nemohli postavit a on mě tak mohl snáze přelstít, žádný z nich se nikdy nevrátil. Pokud si pamatujete, v den korunovace jsem s Aslanovým souhlasem slíbil, že až v Narnii nastolím mír, najdu je a přivedu zpět." Odpověděl Kaspian a usmál se.
„Také bychom rádi zjistili, kde leží Aslanova země, slyšeli jsme plno pověstí a já umírám touhou jeho překrásnou zemi poznat." Doplnil Ripčíp radostně.
„To je nádherná představa, Ripčípe." Usmála se Lucinka, nadšená z toho, že možná uvidí Aslanovu zem.
„A kde jsme teď?" Zeptal se Edmund.
Kapitán Drinian vytáhl mapu a ukázal prstem kamsi do prostoru. „Vypluli jsme zhruba před měsícem a dle mých výpočtů bychom měli být za dva dny na Osamělých ostrovech, můj pane."
„A co potom?" Zeptala se Lucka.
„To nikdo neví, nikdo nedokáže říct, co se za ostrovy skrývá. Snad jen obyvatelé by mohli něco vědět." Pokrčila rameny Viktorie.
„Za našich časů nevěděli ani obyvatelé co se tam skrývá." Odpověděl Edmund.
„ V tom případě za hranicemi Osamělých ostrovů začíná pravé dobrodružství!" Zajásal Ripčíp.
„Měla bych se jít podívat za Eustacem, přeci jen mořská nemoc není jen tak." Pronesla po chvíli Lucka, jelikož měla výčitky svědomí, že ho sem zatáhla.
„Kašli na něj. On bude v pohodě." Odpověděl podrážděně Edmund. Nebyl vůbec nadšený, že tu je i on, konečně jsou zpátky a mají s sebou i toho největšího otrapu pod sluncem.
„Ede!" Okřikla svého bratra Lucka „Nemůžeš na něj být hrubý, on za to nemůže. Kéž bych měla svou lahvičku s elixírem abych mu pomohla." Vydechla Lucka zklamaně.
„Vždyť ji máš!." Prohlásil Kaspian a už vytahoval z truhly Lucinčinu dýku i onen vzácný elixír, dokonce vytáhnul i Edmundovo baterku, kterou si tu tenkrát zapomněl.
„Nemohli jsme to tam nechat, Viky ty věci chrání jako oko v hlavě. Zvláště pak tu pochodeň bez ohně, bez ní se nehne ani na krok." Zasmál se Kaspian.
„Je to baterka." Ohradila se Viktorie a mírně zčervenala.
Edmund se usmál, strašně moc se mu stýskalo.