Letopisy Narnie- Dcera Telmaru

7. Rozloučení

Po velkolepém vítězství Narnianů se na hradě oslavovalo, jedlo se, pilo a tančilo ve velkém. Viktorie nikdy nebyla šťastnější. Všechno dobře dopadlo. Nemusí si nikoho brát a společně s Kaspianem byla korunována. - On jako král a ona získala titul narnijské princezny.

„Viky, proč si mi vlastně neřekla, že tě chtěl provdat?" Zeptal se Kaspian, když seděli po obřadu vedle sebe u stolu a všude kolem nich zněla hudba.
Viktorie zahanbeně sklopila oči, než promluvila. „Omlouvám se. Nechtěla jsem tě tím zatěžovat. Chtěl to udělat proto, abych získala zodpovědnost. Kvůli tomu mě věznil, odmítala jsem."
„Nezlobím se. Jsem rád, že to dopadlo tak jak to dopadlo." Odpověděl Kaspian a svou sestřenici objal kolem ramen.
„Já také, králi Kaspiane." Řekla se smíchem princezna a objetí mu oplatila.
O kus dál je sledovali všichni čtyři sourozenci Pevensiovi a Aslan, jež sourozencům právě říkal, že zítra se boudou muset vrátit do jejich země. Ani jednomu z nich se nechtělo. Zvláště pak, když už se sem nikdy nevrátí společně.
Edmund se po chvíli omluvil. Zamířil k Viktorii a požádal jí o tanec. Aspoň jednou, možná jí už nikdy neuvidí. Byla pro něj dobrou kamarádkou.
Tančili spolu pomalu v rytmu hudby, mlčeli, ale slov nebylo potřeba. Po jejich boku se objevil Kaspian se Zuzanou, kteří taky tančili. Viktorie se usmála mnohem víc. Věděla, že se Kaspianovi královna líbí.

Nazítří ráno byli poslové rozesláni po celé zemi s výzvou ke všem rozptýleným Telmarínům. Oznamovali jim, že králem je nyní Kaspian a že Narnie bude dále patřit mluvícím zvířatům, skřítkům, dryádám, faunům a jiným podobným bytostem stejným dílem jako lidem. Kdo se rozhodne zůstat v zemi za těchto podmínek, může zůstat, ale těm, jimž by to nevyhovovalo, Aslan opatří nový domov.
Všichni Narniané se shromáždili podél všech stran na palouku u velkých dřevěných prken, jež nechal postavit Aslan, tak aby vypadali jako dveře vedoucí do nikam. Na druhém konci se shromáždili Telmaríni.
„Národe telmarský, pošlu vás všechny zpátky do vaší země, kterou já znám, ale vy už si jí pamatovat nemůžete." Pravil jim Aslan.
„Nepamatujeme si na Telmar. Nevíme ani jak to tam vypadá!" Bručeli Telmaríni.
„Do Narnie jste přišli z Telmaru, ale do Telmaru jste přišli ještě z jiné země. Vy vůbec nepatříte do tohoto světa. Přišli jste sem před časem z toho světa, z něhož pocházejí králové a královny." Pokračoval Aslan.
„A je to tady. Jako bych to neříkal. Všechny nás zabije, sprovodí nás ze světa." Mrmlala jedna půlka Telmarínů, ta druhá, se začala chvástat, poplácávat jeden druhého po zádech a říkat: „No vidíte, to se dalo čekat, že nepatříme dohromady s celou touhle divnou existencí. Vidíte? Jsme z královské krve."
Dokonce i Kaspian, Viktorie, profesor a sourozenci se na Aslana udiveně podívali.
„Ticho!" Poručil Aslan, který se už mírně naštval na Telmaríny, jež se vychlubovali.
„Vaši předci byli piráti, jež obsadili ostrov v jiném světě než je ten náš. Zdejší domorodce pobili a sami se na ostrově usídlili. Vraždili se i mezi sebou. Až jednou pár z nich i s rodinami utekli do jeskyně, kde našli průchod do Narnie. Konkrétně na ostrov Telmar. Tam se znovu usadili a potom co v Narnii vznikly zmatky, využili toho a oslabenou zemi napadli." Pravil Aslan.
Viktorie i Kaspian nemohli uvěřit svým uším. Takže jsou všichni potomci vraždících pirátů?
„Ta země je stále neobydlená. Je tam pitná voda, úrodná pole. Bude se vám tam žít dobře. Zdejší lidé toho světa tu zemi ještě neobjevili." Pokračoval dál Aslan.
V okamžiku zařval, až s sebou pár Telmarínů polekaně trhlo. Ve dveřích se objevila záře a za ní, nová Telmarská země.
Telmařané brbrali jeden přes druhého, že to je určitě léčka. Ani jeden z nich se neměl k odchodu, až nakonec se ozval hlas generála Glozella a Prunaprismii.
„My půjdeme. " Pravili nastejno. Oba dva vykročili dopředu, Prunaprismia držela pevně v náručí svého malého synka Nigela.

„Mami, neodcházej. Zůstaň tady se mnou, prosím." Prosila Viktorie. Chytila svou matku jemně za ruku, tak aby nevzbudila spící miminko.
Všichni ostatní je jen tiše pozorovali.
„To nejde,Viktorie. Nedokážu tady zůstat po tom co tvůj otec napáchal. Nigel si zaslouží žít mimo tohle všechno a já potřebuji začít od začátku." Odpověděla smutně Prunaprismia.
„To na mě chceš zapomenout?" Zeptala se Viktorie se slzami v očích.
„Ale jistě že ne, drahoušku. Navždy budeš moje malá holčička, ale ty patříš sem. Do Narnie." Usmála se Prunaprismia slabě. Nigela dala podržet Glozellovi a sama si z krku sundala malý medailonek ve tvaru srdce, který potom připevnila Viktorii na krk.
„Jsem na tebe hrdá, Narnijská princezno a vždycky tě budu milovat." Řekla a poté svou dceru naposledy pevně objala, přičemž jim oboum kanuly slzy po tváři.
„Taky tě mám ráda." Zašeptala tiše Viktorie, když svou matku pustila, naposledy pohladila svého malého brášku a vrátila se pomalu na své místo.
„Za vaši odvahu přihlásit se jako první, vás čeká bohatý a šťastný život." Pravil laskavým hlasem Aslan, když se Viktorie i Prunaprismia pustily.
Poté se už jen generál Glozell a Prunaprismia s Nigelem v náručí podívali kolem sebe a za doprovodu všech pohledů, zmizeli ve dveřích do jiného světa.
„Budete mi chybět." Pravila Viktorie k medailonku, ve kterém byl portrét její matky, jak jí jako malou drží v náručí.
Kaspian se na svou sestřenici soucitně podíval a jemně jí obejmul kolem ramen.
„Může jít další!" Křiknul Aslan, když Viktoriina matka s malým dítětem a generálem zmizeli. Nikdo se k tomu však neměl. Lvovi stále nevěřili.
„Jak ti máme věřit, že nás na druhém konci nečeká smrt?" Zařval jeden z Telmarínů. Aslan chtěl už něco odpovědět, ale přerušil ho Petr.
„Půjdeme my. Musíme se vrátit domů." Pravil Petr odhodlaně.
„Opravdu musíme? " Zeptala se Lucinka zklamaně. Nechtělo se jí odcházet.
„Neboj, ty se sem ještě vrátíš, Lucko. My už ale ne. " Řekla smutně Zuzana a pohlédla na Petra. Ten jenom smutně přikývl.
„Jak to myslíš, že vy už ne?" Vyhrkla Viktorie rozrušeně. Právě našla přátelé a teď o ně má zase přijít?
„Královna Zuzana a Petr už dospěli. Nemají se už v Narnii co učit. Teď se musí naučit žít v jejich světě. " Odpověděl za královnu Aslan. Petr i Zuzana pouze přikývli. Lucince začaly téct slzy a Edmund se je snažil skrýt.
Začalo dlouhé loučení. Viktorie se objala se Zuzkou, kterou si za tu dobu velmi oblíbila. Oboum dívkám tekly slzy po tváři, Zuzka se najednou odtrhla a sundala si toulec se šípy ze zad.
„Starej se mi o něj dobře. " Usmála se královna na Viktorii a předala jí šípy i s lukem.
„Zuzko, to přece nemůžu. Je tvůj." Pravila překvapeně Viktorie.
„Teď už je tvůj. Zasloužíš si ho. Tak ber. " Usmála se znovu Zuzana. Viktorie si luk se šípy s poděkováním převzala a slzy jí tekly ještě mnohem více, když se začala loučit i s Petrem, Luckou a nakonec i s Edmundem.
„Doufám, že až se znovu uvidíme, tak nebudeš starší než já." Usmál se na princeznu Edmund.
„To se ještě uvidí." Ušklíbla se Viktorie a chlapce objala.
„Dávej na sebe pozor. " Usmál se Edmund a objetí princezně oplatil.
Jen co se od sebe odtrhli, spatřili Kaspiana a Zuzku, jak se líbají. Jen se na sebe podívali a zakroutili nevěřícně hlavou, načež se rozesmáli. To přinutilo ti dva se od sebe odtrhnout, Kaspian rudý jak rak se postavil vedle Viktorie a Zuzana odešla za svými sourozenci.
Viktorie se na Kaspiena ušklíbla, jakoby mu říkala: „Já to věděla. "
Ten na však dělal jakoby se nic nestalo.
Sourozenci Pevensiovi se poté rozešli směrem ke dveřím. Vstříc svému normálnímu životu.