Letopisy Narnie- Dcera Telmaru

14. Bílá hvězda

Zatímco Edmund s Viktorií spali ve společném objetí, Kaspian se potýkal se svými vlastními nočními můrami. Nemohl se zbavit představy, že je špatný král, že kvůli němu všichni kolem trpěli. Zjevoval se mu stále dokola Miraz, který se mu vysmíval, jeho otec měl v očích zklamání a o kus dál leželo bezvládné tělo Viktorie. Vylekaně s sebou škubnul. Rozhlédnul se po kajutě kde spali všichni ostatní členové posádky. Všichni měli neklidné spaní a Edmund ve své síti ani nebyl. Nejspíš se mu také něco zdálo a tak se šel projít nahoru na loď, rozhodl se, že se půjde podívat za ním. Edmunda však na lodi nespatřil, ba a ani někoho jiného neviděl. Jen myšák Ripčíp  a Eustace, ve své dračí podobě, vzorně drželi stráž , kapitán lodi Drinian tiše stál u kormidla lodi a pozoroval klidnou hladinu moře. Kaspian se opřel o příď lodi a zadíval se nahoru na nebe, bylo zataženo, takže nebylo vidět ani jedna jediná hvězda. V dálce ale bylo vidět jasné světlo, které zářilo napříč temnou oblohou, bylo to jako světlo na konci tunelu, jako poslední útěcha v beznadějné temnotě. Věděl, že je to ta hvězda, kterou měli následovat a náhle ho napadla myšlenka, jak asi ta hvězda vypadá zblízka, určitě je neskutečně krásná. Zatoužil, aby ji mohl spatřit a dotknout se jí.
„Špatné sny, Veličenstvo?"   Ozval se vedle něj Ripčíp.
„Jenom si přeju abychom už Mlhu porazili." Povzdechl si král.

Kaspian zůstal na lodi až do samého svítání, kdy se pomalu začali probouzet i ostatní členové posádky. Usmál se, když spatřil, jak se Edmund velmi nenápadně blíží z Viktoriiny kajuty. Jako správný ochranitelský bratr by mu měl teď pořádně vyhubovat, ale věděl co Edmund pro princeznu znamená.
„Hej Ede, co takhle malá rozcvička po ránu?" Zavolal na mladého krále. Edmund se zprvu trochu vylekal, myslel si totiž, že je opravdu velmi nenápadný.
„To chcete hned po ránu dostat na frak, Vaše Veličenstvo?" Zasmál se nakonec provokativně Edmund.
„Uvidíme kdo z nás dostane na frak." Zasmál se král nazpátek.
„Nejdříve se aspoň nasnídejte, vy dva bojovníci." Oznámila jim ostře Viktorie, která právě také vyšla z kajuty.
„Ano, mami." Zasmáli se oba králové najednou.

Po snídani se konal tedy souboj mezi králem Edmundem a králem Kaspianem, nebyl to jejich první souboj, ale byl po dlouhé době a celá posádka si to příjemné povyražení náramně užívala.
„Fandím Kaspianovi, Edmund by si zasloužil trochu shodit hřebínek." Zašeptala tiše Lucka směrem k Viktorii.
„Tak to já zase Edmundovi, protože by to Kaspianovi prospělo také." Zasmála se v odpověď Viktorie. Obě dívky se společně začali smát a jak se dalo očekávat, skončilo to mezi oběma králi remízou.
„Nerad vás ruším, Veličenstva, ale podívejte se před sebe." Zvolal od kormidla kapitán Drinian. Všichni včetně králů se podívali určeným směrem, spatřili zátoku plnou ostrých kamenů, avšak bylo vidět jen prvních pár, všechny ostatní byli schované v husté mlze, v dálce byl slyšet čarokrásný zpěv, „Tohle je Zátoka mořských panen. Držte se všichni u sebe. A hlavně se snažte co nejvíce odolávat jejich vlivu." Sotva to dořekl, vystřelila z vody jakási žena s rybím ocasem, měla nádherné, modré, pronikavé oči, bledou tvář, lemovanou zlatavými vlasy a proletěla nad nimi jako přízrak zjevující se z hlubin.  Po chvilce se začaly objevovat i další sestry. Každá z nich jinak krásná, jedna s tmavými, uhrančivými oči, druhá je zase měla zelené, jako nerozkvetlejší louka široko daleko. Bylo těžké jim odolávat, zejména pro mužskou část posádky, zatímco muži se snažili jejich vlivu co nejvíce bránit, dívky se snažily panny odehnat co možná nejdál od lodi.
„Viky, podívej! Támhle někdo leží!" Vykřikla Lucie a ukázala před sebe.
„To vypadá jako...", „Jako lord Rhoop!" Dokončil Kaspian Viktoriinu větu.
„Musíme ho zachránit!" Vykřikla Viktorie. Lord ležel na jednom z kamenů, ale nevypadalo to, že by byl mrtvý. Občas se zdálo jakoby s sebou škubnul.
„Vydržte, Vaše Výsosti, dojdu pro něj." Zvolal Ripčíp, jež právě odrazil útok jedné z panen. „Ne, Ripčípe, braň dál loď, my s Luckou tam doplujeme. Sirény na nás nemají takový vliv." Rozkázala Viktorie a začala rozvazovat člun, v tom jí však vzal na svá křídla Eustace v podobě draka.
„Tohle je mnohem lepší nápad nemyslíš?" Zasmála se Lucka, která již na drakovi seděla. Viktorie se zasmála a přikývla.
Jen co dorazily k lordu Rhoopovi začal kolem sebe nekontrolovatelně kopat a mlátit. „Kdo jste! Vypadněte! Já vás nechci!" Křičel lord jako zběsilý. „Klid, lorde Rhoope, jsem Viktorie, moje matka byla Prunaprismia Telmarská a támhle na té lodi je král Kaspian, syn Kaspiana
Devátého ." Pravila Viktorie vlídně. „Ne! Vy máte draka, vy se mi jen zdáte." Mumlal si vyděšeně lord. Viktorie seskočila z drakova hřbetu přímo před vyděšeného lorda, vzala jeho tvář do dlaní a usmála se. „Nezdáme se Vám. My lorde, jsem to opravdu já, Viktorie." Lord se pomalinku podíval Viktoriiným směrem, zahleděl se hluboko do očí, ve kterých spatřil Prunaprismiin úsměv, úsměv své dlouholeté přítelkyně. „Malá Viktorka." Zašeptal lord tiše. Viktorie přikývla. lord Rhoop byl totiž kamarád z dětství její matky, když byla Viktorie úplně malinká, hrával si s ní a s Kaspianem na skřítky, což byla také velmi oblíbená hra její matky.
„Zmizte odsud , dokud můžete. Je to tu strašný. Zmizte odtud dokud můžete." Mumlal stále dokola. Dívky ho vytáhly na hřbet draka, ale v tu chvíli na ně začaly útočit mořské panny. Skákaly a svými drápy jim drásaly kůže. Eustace se je snažil setřást, ale bylo jich strašně moc, nepřidávalo tomu ani to, že se lord začal zase vzpírat a kopat kolem sebe. Dívkám se jen tak tak dařilo držet se z dosahu jeho meče.
„Mylorde přestaňte sebou házet! Spadnete!" Vykřikla zoufale Lucka. Lord se na ní podíval, vtisknul jí do ruky svůj meč a skočil přímo do víru sirén. Obě dívky zaječely, ale bylo pozdě. Lorda už zachytit nestihly. Zůstal jim jen jeho meč v Lucinčině ruce.
Eustace zamířil s oběma dívkami zpátky na loď a posádka mohla pokračovat dál, jelikož panny měly spousty práce s tělem lorda Rhoopa.
K večeru dorazili k osamělé pevnině, už žádné panny nepotkali, ale zůstali stále ostražití. Viktorie s Luckou byli ze zážitku stále ještě trochu vyklepané a tak jim ani nevadilo, když se na průzkum ostrova vydali pouze Edmund s Kaspianem. Po chvilce se však vrátili a oznámili všem, že vše vypadá naprosto v pořádku a nic by jim hrozit nemělo. Posádka se tedy vydala k jeskyni, jenž čněla do dálky a byla dominantou celého ostrova. Zprvu nic neviděli, ale jakmile se trochu rozkoukali, všimli si, že stojí u nějakého kamenného stolu, všude samé pavučiny a zkažené jídlo a u toho všeho seděli tři zbývající lordi. Lord Mavromorn, Revilian a Argorz.
„Myslíte, že jsou mrtvý?" Zeptala se Lucinka potichu.
„Ne, stále dýchají. Spíš bych řekl, že spí." Odpověděl Edmund, dotýkající se jednoho z nehybných těl.
„Kdo jim to udělal?" Zeptala se Viktorie.
„To já." Ozvalo se u vchodu. Stála tam krásná dívka, oblečená v bílých šatech, její vlasy byly tak světlé, až se skoro zdálo, že září. „Jmenuji se Liliandil. Musela jsem je uspat, když sem dorazili, byli už napůl šílení a ohrožovali sami sebe." Odpověděla líbezným hlasem. Všichni na ní mohli oči nechat.
„Co jsi zač?" Zeptal se jakoby omámeným hlasem Edmund.
„Jsem hvězda, která vás provází celou vaší cestou." Odpověděla dívka.
„Jsi moc krásná." Zašeptal tiše Kaspian. Omámen její krásou.
„Jestli je to problém můžu změnit svou podobu." Odpověděla Liliandil a už už se chystala změnit svou dosavadní podobu v něco jiného.
„Ne!" Vykřikli Kaspian i Edmund najednou. „Takhle je to perfektní." Dodal Kaspian.
Viktorie s Lucií protočily očima.
„Už jste skoro u konce. Za tím obzorem, kde končí moře je Aslanův stůl, tam položíte všech sedm mečů, ale pamatujte. Dokud nebude poslední z mečů položen, Mlha má nad vámi pořád moc. Nepodléhejte strachu, ona udělá cokoliv aby vás zastavila." Pravila Liliandil tiše, poté se ale usmála a pokračovala, „Teď si ale zasloužíte odpočinek, posaďte se a pořádně si odpočiňte, tady jste v bezpečí." A jen co to dořekla, objevilo se na stole plno dobrého a čerstvého jídla. Posádka byla zprvu nedůvěřivá, ale jen co se objevil pořádný korbel vína, nikdo už neodolal a po dlouhé době si užívali hostiny.
Viktorie se po vydatné hostině rozhodla trochu se projít. Vylezla na samý vrchol skály a posadila se. Dole u břehu viděla Eustace stále v podobě draka a Ripčípa, jak si s ním povídá a krmí ho tím, co mu přinesl z hostiny. Usmála se.
Kaspian i Edmund si povídali s Liliandil. Byli z ní úplně hotový. V dálce byla vidět hustá Zelená Mlha sem na ostrov se nedostane, ale kroužila kolem něj jako nebezpečná šelma, jež čeká na to, až bude kořist dostatečně blízko aby ji mohla zardousit.
„Proč si utekla od hostiny?" Zeptal se najednou hlas Edmunda.
Princezna se na příchozího otočila čelem. „Chtěla jsem být chvíli sama, " pokrčila rameny, „Proč si odešel ty?"
„Chtěl jsem jít za tebou." Pokrčil Edmund rameny také.
„Copak tě už unavovala přítomnost zářící Hvězdy?" Zeptala se princezna příkře. Netušila proč jí tolik vadí, že je z ní Edmund tak unešený, ale nemohla si pomoct.
„Tvoje přítomnost je mi mnohem příjemnější." Usmál se král, „Navíc, se na ně nedá ani koukat."
Princezna se zasmála, Edmudova slova ji dostávali do rozpaků. Netušila jak reagovat a tak se zadívala na právě zapadající slunce. „Už jsem si myslela, že to ani neuvidím." Zamumlala tiše.
„To já taky ne." Odpověděl Edmund, ale  nedíval se na západ slunce, jeho oči byly stále upřené na Viktorii. Pomalinku se na něj otočila, zase se ztratila v jeho očích, nedokázala se ani pohnout. Nikdo ani nepromluvil, jen si navzájem  dívali do očí, každý ztracen v těch druhých, až se nakonec Edmund pohnul a spojil jejich rty v dlouhý polibek.