Letopisy Narnie- Dcera Telmaru

17. Minulost tě vždy dožene

Sourozenci Pevensiovi společně s Eustacem a jeho kamarádkou Jill seděli v obývacím pokoji a znovu probírali jejich poslední dobrodružství. Jill všechno napjatě poslouchala. Milovala jejich příběhy a toužila tu nádhernou zemi někdy spatřit.
„Jak ta princezna Viktorie vypadá?" Zeptala se zvědavě. Edmund se pro sebe usmál. Pamatoval si každý detail její tváře, její dlouhé tmavé vlasy, do kterých si ráda zaplétala červenou stužku, uhrančivé oči a ten nejkrásnější úsměv, žádná z dívek se jí nikdy nevyrovná.
„Ráda bych vás poslouchala dál, ale musím jít. Mám schůzku s tím pohledným důstojníkem z Ameriky." Oznámila Zuzana a chystala se k odchodu.
„Už zase? Nebyl to minule pilot britského letectva?" Zeptala se Lucka otráveně. Poslední dobou se Zuzana změnila, čím dál tím méně s nimi trávila čas a raději chodívala na schůzky s nějakými vojáky.
„Co na to říct. Jsem žádaná. Vy byste taky měli přestat myslet na Narnii a začít žít tady. Myslíš si Ede, že Viktorie na tebe čeká? Je to princezna, jistě už má dávno po svatbě a vládne společně se svým mužem." Odpověděla Zuzka příkře.
„Neznamená, že když si to udělala ty, ona bude stejná." Odsekla Lucka naštvaně. Edmund neřekl ani slovo, díval se na obraz lva, který jim visel nad krbem a jež všem nápadně připomínal Aslana. Měla Zuzka pravdu? Zapomněla už? U nich to byly teprve čtyři měsíce, co se vrátili, ale v Narnii? Mohlo uplynout několik let. Všechno mohlo být jinak.
„Já věřím, že je Viky pořád stejná, ať už tam u nich uplynulo sebevíc času. A až se tam vrátím, budu jí od tebe pozdravovat." Ozval se Eustace sebejistě.
„Díky Eustaci." Usmál se Edmund  slabě. Zuzana protočila očima, načež si obula boty a odešla.

—————————
Viktorie se snažila v jedoucím kočáru zorientovat, ale nedokázala odhadnout kam jede. Ruce měla stále svázané a špinavý hadr jí řezal do úst, kočár  se neustále kymácel ze strany na stranu. V duchu nadávala na to, že si večer musela vzít šaty a svůj luk se šípy nechat v pokoji a nejhorší je, že ztratila Edmundovo baterku. Tu jedinou věc, která mu po něm zbyla a s níž se cítila v bezpečí.
Co si ten pitomec Elian vůbec myslí? Takhle se žádá princezna o ruku? Únosem?
Konečně kočár zastavil, silné ruce princeznu vytáhly ven a táhly jí někam do jeskyně. Zprvu nepoznala kde je, ale poté rozpoznala v záři pochodní známé obrazy.
Byli v Aslanově hrobce. Únosci jí odvlekli až k rozlomenému kamennému stolu, prudce s ní hodili na zem a odešli. Viktorii chvíli trvalo, než se vzpamatovala a všimla si postavy, jež stála za stolem. Vytřeštila oči, před ní stál samotný Alvar.
„Rád tě zase vidím, Viktorie." Usmál se Alvar škodolibě. Šedé vlasy mu už začaly pomalu prosvítat jinak tmavými vlasy.
„Takže je to pravda, našimi lesy se potulují Alvarovi muži. A co hůř, sám Alvar. Být tebou bych se tady moc nezdržovala. Za chvíli mě začnou hledat a až tě se mnou najdou, už se ti uniknout nepodaří." Pronesla Viktorie nenávistně. Strach jí svíral celé tělo jako těžké okovy, ale nedávala na sobě nic znát.
„Až tě začnou hledat, princezno, najdou jen tvé mrtvé tělo, protože s tebou rychle skoncuju." Zasmál se Alvar a přiblížil se k Viktorii s připraveným mečem.
„Počkej!" Vykřikla princezna, „Pověz mi, jak si unikl? " Zeptala se, doufajíc, že získá čas.
„Opravdu to chceš vědět? Nu že dobrá, princezno. Splním Vaše poslední přání." Ušklíbl se Alvar a spustil: „Potom co nás na mostu přepadnul ten váš slavný Aslan, podařilo se mi šikovně schovat pod spadané klády. Vás ani nenapadlo to zkontrolovat. Unikl jsem do Jižní země a tam si pomalu omotal kolem prstu nejen krále Naina, ale i jeho naivního syna. Ten usmrkanec udělá všechno co mu přikážu. Stačilo Naina vyřadit mimo hru a můj plán se mohl uskutečnit."
„Jaký plán?" Vyptávala se princezna dál.
„Vládnout Narnii, jak jinak. Nejdříve zabít tebe a až z toho obviní Eliana a vyrazí s vojáky proti němu, obsadím Narnii a trůn bude konečně můj."
„To se ti nepovede, Alvare. Narnijský trůn nikdy nezískáš." Pronesla princezna s nenávistí v očích.
„Uvidíme, princezno, uvidíme." Zasmál se Alvar a pozvednul svůj meč. Viktorie zavřela oči.
Snad to tady Kaspian sám zvládne. Aslan mu pomáhej.

—————————————-

„A pak mě ten otravný myšák proháněl po celé lodi a já se snažil ho propíchnout vejpůl, i když jsem v životě nedržel meč v ruce." Vyprávěl zapáleně Eustace Jill. Ostatní sourozenci už neposlouchali. Každý si hleděl svého, Lucka si společně s Petrem četla knihu a Edmund pozoroval z okenního parapetu hvězdy a vzpomínal, jak je pozoroval v Narnii. Když v tom najednou, se ozvala hlasitá rána a obraz Aslana, jež až do teď visel nad krbem, se zřítil dolů a sklo se roztříštilo na milion kousků.