Letopisy Narnie- Dcera Telmaru

15. Za obzorem

Klidný vítr jim vlál několik dní do plachet. Posádka plula dál podle hvězdy Liliandil a radovali se, že jim Aslan přeje. Idylka ale netrvala dlouho. Z noci na ráno pohltila loď obrovská bouřka. Jitřní poutník se zmítal na mořské hladině ze strany na stranu, lodní stěžeň vrzala pod náporem větru a hrozilo, že se brzy zhroutí. Zelená mlha se začala pomalu blížit, nebylo vidět ani na krok, natož za obzor, kde se měla rozkládat Aslanova země.
Na samotné palubě byl zmatek, každý pobíhal sem a tam a snažili se zachránit co možná nejvíce věcí, které se ztrácely ve vlnách.
„U Aslana! Ono je to čím dál silnější!" Zakřičel kapitán Drinian, jež stál u kormidla a marně se snažil držet kurz lodi.  Když v tom mu nad hlavou proletěl jakýsi tvor, tak tak se stihl skrčit. Obluda  s sebou vzala kus kormidla a zmizela v hlubinách. Loď  se nebezpečně naklonila na stranu, až se všichni museli něčeho chytnout, aby neskončili v ledové vodě.
„Co to bylo?!" Vykřikl Kaspian vystrašeně.
Než mu někdo stihnul odpovědět, objevila se příšera znovu. Vypadalo to jako obří had s dračí hlavou. Vrhnul se na vyděšenou posádku a jen o kousek minul hlavní stěžeň lodi. Viktorie popadla svůj luk, připravená příšeru zasáhnout. Než však stačila vystřelit, objevila se obrovská vlna a vymrštila jí  o několik metrů do vzduchu. Princezna tvrdě dopadla na zem , popadající dech , matně slyšela výkřiky ostatních. Spatřila další příšeru, která se na ní hladovění vrhla. Chtěla se natáhnout pro svůj luk a vystřelit, ale příšera byla rychlejší, jedním prudkým pohybem jí odhodila zas o několik metrů dál. Jakoby si s ní hrála. Očekávala další bolest, ale Eustace, pořád v podobě draka, se vrhnul přímo před ní a zabránil příšeře svým vlastním tělem. Začal se s obludou prát, ale to už jich tu bylo spousta dalších. Každý popadl to co měl  právě při ruce a začali se s příšerami bojovat. Ztěžoval  jim to prudký déšť a silná bouře, která ne a ne přestat.  Viktorie bojovala po jednom boku s Edmundem a na druhé straně měla Lucku, Kaspian s Ripčípem byli na druhé straně lodi, zatímco Eustace bojoval s příšerami ze vzduchu. Edmund se najednou prudce sehnul, jelikož  ho jedna z příšer zasáhla do hrudi, než se však stačil vzpamatovat, už byla u něj znovu a vymrštila ho do vzduchu.  Už už se chystala ho stáhnout do hlubin, když mu krkem proletěl Viktoriin šíp.
„Díky." Hlesl král a usmál se.
„Teď jsme si kvit se záchranou životů." Usmála se princezna. Oba dva si vzpomněli na moment, kdy princezně zachránil před třemi lety několikrát život. Teď už mu to dokázala oplácet.
Ozval se křik. Eustace zasáhla jedna z příšer a ten dopadl svým tělem přímo na hlavní stěžeň, která držela už jen silou vůle. Zlomila se přímo ve středu a padala k zemi. Edmund s Viktorií se vyhlli, ale Lucka stála moc blízko.
„Lucko! Pozor!" Stačil vykřiknout Kaspian a strhl mladou královnu na stranu. Pak už všechny pohltila jen tma. Loď se potopila.

Probudili se na klidné pláži, sluníčko svítilo a nebylo ani stopy po bouřce ani po mořských hadech. Posádka se zmateně rozhlížela kolem. Ujišťovali se, že jsou všichni v pořádku.
„Eustaci!" Vykřikla najednou radostně Lucka a běžela bratrance obejmout. Stál tam zas úplně obyčejný, starý, známý kluk Eustace, ale přeci jenom byl jiný. Na obličeji mu hrál úsměv a jakmile se k němu Lucinka přiblížila, pevně ji obejmul.
„Dorazili jste do cíle, přátelé." Usmál se Aslan, kterého si doteď skoro nikdo nevšimnul. Stál vedle Eustace a na všechny se usmíval.
„Ale co se stalo s Mlhou?" Zeptal se Kaspian.
„Mlha byla poražena. Všichni se bezpečně vrátili domů." Odpověděl Aslan. Malá Gael se zaradovala. Uvidí svou maminku!
„Když už mluvíme o domově..." Začal opatrně Ripčíp, „kde to jsme, pane?"
„Jste u brány k mojí zemi."  Odpověděl Aslan.
Jen co  to Ripčíp uslyšel, rozzářily se mu oči radostí. Splnil se mu sen, stojí u brány Aslanovy říše.
„To je pro myšáka jako jsem já, obrovská čest, pane." Řekl Ripčíp a hluboce se uklonil.
„Rád tě ve své zemi přivítám, můj příteli, ale musíš vědět, že už odtamtud není návratu. Jakmile jednou vstoupíš, už se nemůžeš vrátit." Varoval ho Aslan vlídným hlasem.
„Pokud dovolíte, můj pane, obětuji všechno abych mohl žít ve vaší krásné říši. "
Aslan tedy přikývnul. Viktorie ani Kaspian nebyli nadšení, že přijdou o tak skvělého bojovníka, ale nechtěli mu bránit. Byl to jeho sen. Myšák se se všemi rozloučil, Eustace dokonce objal, což bylo velké překvapení pro všechny. Starý Eustace by začal vřískat a ošívat se, ale tenhle ne. Myšáka sevřel ve velikém objetí, po tváři mu padaly slané slzy. „Zůstaň takový, jaký si teď, Eustaci. Já mířím domů." Usmál se myšák a s posledním pohledem ke svému králi a princezně zmizel ve  vodním víru , jež vedl do Aslanovy říše.
„My bychom se měli také vrátit domů." Řekl s těžkým srdcem Edmund. Lucinka se na něj smutně podívala. „Musíme?"
Edmund přikývnul, věděl, že už se sem nevrátí.
„To už vás neuvidíme?" Zeptal se Eustace zmateně. Nechtěl odejít. Líbilo se mu tady. Po tom všem, co prožil, cítil, jakoby našel své lepší já.
„Ty jednou ano, my už ne." Usmál se smutně král Edmund. Aslan souhlasně přikývnul. Pro sourozence byl čas se rozloučit a žít život tam u nich. V jejich zemi. Stejně jako Petr a Zuzana.
„Tak to bych ti měla asi něco vrátit." Řekla Viktorie a vytáhla z kapsy jeho baterku.
Mladý král přistoupil k princezně, pohladil jí po tváři a usmál se. „ Nech si ji. Abys na mě nezapomněla."
„Já tě nechci pustit." Zamumlala tiše princezna a podívala se mu zhluboka do očí. Edmund se do jejích očích zadíval také, a znovu se v nich ztratil. Naklonil se a princeznu lehounce políbil.

„Ha! A kdo tady před třemi lety říkal, že to nechápe!" Zasmál se král Kaspian, načež se všichni začali smát.
„Zmlkni." Odpověděla stroze Viktorie, ale také se usmála.
Pomalu se všichni loučili. Brečeli a vzpomínali na prožitá dobrodružství. Viktorie se rozloučila s Luckou i Eustacem, až se nakonec dostala znovu k Edmundovi.
„Nezapomeneš na mě?"  Zeptala se na otázku, jež jí tížila. Věděla, že v jeho zemi žije plno jiných krásných dívek a věděla jak snadné je zapomenout.
„ Nikdy." Odpověděl král a znovu ji políbil. „Nikdy na tebe nezapomenu." Zašeptal jí.
„Nikdy." Odpověděla princezna, jejich polibek se prohloubil.
Naposledy se na sebe podívali, aby si zapamatovali každý detail obličeje toho druhého, až nakonec Edmund i s Luckou a Eustacem zmizeli ve stejném víru, jako předtím myšák. Akorát s tím rozdílem, že se objevili v pokoji, ve kterém to všechno začalo. V pokoji, kde byl obraz s narnijskou lodí.

O omlouvám se všem za neustálé upravování, ale zjistila jsem, že Wattpad nespolupracoval.

Myslíte, že je konec?