Forbidden fruit✔️

0

Vivienne Lambert

Můj život už mám vlastně od malička úplně od rodičů nalajnovaný a kdybych nešla přesně podle plánu tak by mě snad dokázali vydědit. Takže vždy každý můj krok musel být v plánech mých rodičů. To znamená když jsem si vybírala střední školu tak mi museli najít úplně tu nejlepší a nejvíc drahou soukromou školu. Když jsem si hledala kamarády, musela jsem je mít schválené od rodičů, aby mě nekazili a abych nedělala problémy. No a vlastně vysokou školu už jsem měla jasnou od nástupu na střední. Musela jsem se pořádně učit a dostat se na vysněnou univerzitu Princeton, kde studovali samozřejmě i rodiče. Jedna z nejprestižnějších vysokých soukromých škol v USA.

Jo a abych nezapomněla tak mám už jasného přítele a manžela snad od základky. Můj kamarád Theo, který je mým přítelem už od prvního ročníku střední školy a můj budoucí manžel samozřejmě podle rodičů. Už jsem je slyšela, jak nám plánují, že se vezmeme až dostudujeme vysokou školu. Tenhle život je tak hrozně děsný. Nemůžu si dělat nic bez jejich svolení, abych je náhodou nezklamala.

Chtějí, abych měla perfektní život, jako ho měli oni. Oba dva už od malička žijí v bohatých rodinách a na co si ukázali, to také dostali. A mamka s tátou se právě zamilovali na Princetonu. A teď chtějí, abych měla ten nejlepší život, jaký mi oni naplánovali. Ale já tenhle život nechci, nestojím o něj. Ale rodiče i tak mám ráda a nechci o ně přijít takže asi budu muset dělat to, co oni chtějí.

Ale asi nikdy si ten život neužiju tak jak bych chtěla. Zažít nějaké obrovské párty, občas se opít, zkusit jak chutná cigareta, jezdit s přáteli na spontánní výlety, líbat se s neznámým klukem, cítit jiné doteky než jen od Thea a zažít lásku s někým jiným než s mým takzvaně budoucím manželem. Ale to asi chci moc že?

Justin Bieber

Vždy jsem si přál mít klidný život, nemít žádné problémy, dělat vysněnou práci a mít úžasnou podporující přítelkyni. Ale vlastně z toho mám jen jednu věc. A to dělat vysněnou práci. Konečně. Tento rok totiž začínám učit na prestižní univerzitě Princeton a neskutečně se na to těším. Ale ostatní věci? Na to jsem už takové štěstí neměl.

Klidný život nemám. Mám v péči malou holčičku s kterou to je opravdu těžké. Ne, nejsem otec. Ale jsem milující bratr, který by nikdy nenechal svou sestřičku být v dětském domově. Problémů mám hromadu a ty začaly když mi bylo bylo 20 a byl jsem na konci prvního ročníku vysoké školy. Když bylo mé sestře 4 roky tak nás otec opustil. Naše mamka to nezvládala a chvíli po odchodu otce se začala utápět v alkoholu, v kouření a v sázení, aby měla nějaké peníze. Naštěstí jsme měli ještě oba prarodiče a tak mi s ní pomáhali když moje matka nemohla. Ale potom babičce umřel děda, ona najednou neměla skoro žádné peníze a do toho její tělo napadla rakovina a tak nemohla mít ve své péči malou holčičku.

Takže když mi bylo 23, oficiálně jsem ji dostal do péče. Matka už v tu dobu byla v léčebně. Občas se z léčebny dostane a podle doktorů je vyléčená, ale hned po takovým týdnu do toho spadne znova a já už to s ní vzdal. Už na to nemám se starat ještě o chlastající matku. Chci dávat lásku moji sestře a nedávat ji falešné naděje, že maminka bude ještě někdy v pořádku. Protože nebude.

Naštěstí už je teď sestře 10 let takže už není tak malá a úplně bezbranná, ale je to samozřejmě pořád těžký a nejvíc mě mrzí, že tohle musí zažívat.

No a jestli mám nějakou podporující přítelkyni? Nemám. Měl jsem, ale ta to se mnou vzdala když jsem studoval a do toho se staral ještě o sestru. Takže teď už občas si jen zajdu do baru, s nějakou se vyspím a to je tak všechno. Nemám štěstí na nějaké přítelkyně, které by zvládaly můj život.