Two little spiders [Peter Parker ff]

15.

Celou dobu jsem si něco čmárala do bloku. Nikdo mi nevěnoval pozornost a popravdě ten učitel vypadal, že je tu s námi taky za trest.

Když asi po hodině se učitel zvedl odložil časopis, který si celou dobu četl a začal mluvit.

,,Takže dnes jste tu strávili hodinu, někteří z vás tu budou i zítra a možná i pozítří, ale teď vás propouštím a uvidíme se zítra na tělocviku. Hezký zbytek dne." řekl nám v celku přívětivě učitel a jen si vzal časopis a hrnek a odešel.

Já jsem hned potom co odešel, začala balit všechny svoje věci ať jsem doma co nejdříve, protože jsem zapomněla napsat tetě.

Ano, vím že je teď celá ve stresu, možná už ji i odvezli z toho stresu do nemocnice, ale snad ne. Alespoň v to můžu doufat.

Potom když už jsem konečně došla ke skříňkám a vzala si svou mikinu, jsem mohla vyrazit ze školy. Konečně můžu jít domů, myslím že to zná každý po sedmi hodinách (pro mě dneska osmi) konečně domů.

Musím jít domů pěšky, protože další autobus jede až za dvě hodiny a tolik se mi čekat vážně nechce.

No každopádně jsem vyšla ze školy, kde jsem potkala......Peterka!

Ano dneska jsem ho viděla. A to dlouho, ale tak nějak jsme si ještě nic neřekli.

Ale protože ke mě byl otočený zády, rozhodla jsem se využít příležitosti a zakryla jsem mu oči.

,,Nede...?" řekl s otázkou v hlase.

,, Nejsem Ned" řekla jsem a přitom jsem se snažila napodobit mužský hlas. Což se mi nepovedlo, proto se teď omlouvám všem mužům.

,,Natali!" zařval a začal se smát. Nevím čemu se smál, ale začala jsem se smát taky.

Ano, ano vím jak se to říká. 'Kdo se směje, neví čemu podobá se pohlouplému.' Ale háček je v tom ze my se jim jen nepodomáme, ale my jsme.

Po nějaké chvíli jsme se docela uklidnili.

,,Už nikdy nenapodobuj mužský hlas" řekl mi Peterko, ještě s viditelným pobavením v hlase.

,,Ano, pane Perkere." řekla jsem a zase jsme se začali hystericky smát.

Lidé se na nás otáčeli a koukali se na nás jako na úplné pitomce.

Poté co jsme se přestali smát a celkově se uklidnili. Jsme se vydali domů. Šli jsme bok po boku, skoro celou dobu v tichosti jako kdyby ani jeden z nás neměl co říct. Což nebyla pravda, alespoň u mě ne. Měla jsem tolik věcí co jsem mohla říct, ale nevěděla jsem jak mám začít, to byl ten největší problém.

,,Takže..." začal Peterko s tím, že chce něco říct.

,,Proč jsi se sem vlastně přestěhovala?" zeptal se se zvědavostí v hlase.

,,No moje teta tady našla práci s lepším postavením a lepším platem. Proto jsme se přestěhovali, nic víc v tom není." řekla jsem prostě, jen se na mě podíval s udiveným výrazem.

,,Ty bydlíš s tetou?" zeptal se trochu překvapeně.

,,Jo, ty předpokládám bydlíš s rodiči." řekla jsem o tom docela přesvědčena.

,,Vlastně ne, taky bydlím s tetou." řekl Peterko.

Potom nastalo ticho, zase. V tichosti jsme šli když jsme najednou došli k mému vchodu.

,,Ty bydlíš tady?" řekl docela překvapeně Peterko.

,,Jo, bydlím tady nějaký problém?" zeptala jsem se Peterka a ten se svým docela nervózním výrazem odvětil.

,,Ne nemám s tím problém jen bydlím o dva vchody dál." řekl Peterko.