ANGEL'S SMILE / LANDO NORRIS

VÍTEJ V BAKU

Do dodávky se po chvilce za námi přiřítil zbytek našich přátel. Všichni se usadili na volná sedadla a já si všimla, že se nám do kufru auta bezpečně dostavily i naše zavazadla. Hlasitě jsem si oddechla a opřela se o sedadlo. 

Uběhlo sotva pár minut a náš vůz už mířil pryč z letiště, rovnou na hotel. V telefonu jsem si otevřela přední kameru a ujistila jsem se, že mě paparazzi neviděly v tom nejhorším stavu. Naštěstí to nebylo tak hrozné, ale určitě by to mohlo být lepší. 

Před sebou jsme měli sotva pár minut cesty, takže jsem už jen pozorovala vysoké městské domy a přitom jsem poslouchala Carlose plánujícího celý týden. Už jen při plánování to vypadalo, že takovéto dobrodružství s holkami uvidíme všechny poprvé.

...

Dorazili jsme před hotel, kde už čekali nějací fanoušci. Co jsem se tak dozvěděla, jezdci jezdí každý rok na ten samý hotel a všichni bydlí v jedné budově, takže tu fanoušků bude dost. Byl to obrovský mrakodrap, který byl vidět už z letiště. Vedle něj se vypínaly další dva přibližně stejně vysoké mrakodrapy. Jejich špičky se těsně dotýkaly plujících mraků po nebi a jejich luxus mi přímo vypaloval díru do očí. Nebyla jsem zvyká na toto všechno a ani trochu tedy připravená na to, co přijde. Dle napůl překvapených a napůl vystrašených pohledů mých kamarádek, jsem v tom nebyla jediná. Jediná Gen opět vypadala, že tohle je pro ní jako ranní šálek kávy. Musela jsem se nad tím přeci jen trochu pousmát.

Vůz zastavil co nejblíže ke vchodovým dveřím a průchozí cestu nám začala uvolňovat ochranka. Dveře auta se otevřely. První šla Gen s Carlosem a my jsme s holkami utíkaly za nimi. Za námi ještě vystoupili kluci a společně jsme šli dovnitř hotelu. Kluci s Carlosem se venku ještě trochu pozdrželi kvůli autogramům a nás mezitím uvítala krásně vypadající slečna za recepčním pultem. Než se k nám kluci připojili, už jsme každá držely své klíče a karty od pokojů. Každý jsme dokonce dostali i vlastní pokoj, kromě tedy Gen a Carlose, u kterých by to bylo asi dost zbytečné.

Bylo nám i řečeno, že kufry budou do pokojů dovezeny pokojskou službou. A opravdu se po chvilce kolem nás začali míhat lidé vezoucí vozíky s našimi zavazadly.

Společně jsme se všichni vydali do obrovského luxusního výtahu, který byl jen pro nás. My jsme s Arid a Corey jely až do nejvyššího hotelového patra. Ostatní vystoupili o patro níž. S holkami jsme se rozloučily a každá zaplula do svého pokoje. Přiložila jsem kartu na odemykání dveří a když jsem uslyšela cvaknout zámek, jemně jsem do dveří strčila. Naskytl se mi pohled na pokoj, který jsem viděla maximálně tak ve filmech. Teď jsem tady ale stála a to všechno bylo opravdové. 

Celá vytržená z toho všeho luxusu jsem vešla dovnitř a přitom úplně zapomněla na všechno okolní. Teď jsem stála u jedné z prosklených zdí a sledovala ten nádherný výhled. Dole pode mnou se míhaly malé tečky lidí, kteří procházeli kolem. Ulice byly v plném proudu a žil se tu život, který místním připadal úplně normální. Já v tom ale viděla tolik kouzla a krásy. Sluneční paprsky se opíraly do oken a po mé levé straně, kde byla klasická stěna, jsem si v tu chvíli všimla stínu postavy ve dveřích. Prudce jsem sebou cukla a otočila se ke dveřím. Zhluboka jsem vydechla, když jsem zjistila, že pohledný chlápek opírající se o rám stále otevřených dveří, je Lando.

,, Ahoj." potichu jsem ho pozdravila. On můj pozdrav naprosto ignoroval a místo toho se zeptal :

,, Můžu dál?" 

,, Ehm, já.. jasně, pojď. " nervózně jsem odpověděla. On se odstrčil od rámu dveří a jakmile vešel, dveře za sebou zavřel. Automaticky mi při tom pohybu naskočila husí kůže vzrušením. Připadala jsem si jako nějaká puberťačka, ale v jeho přítomnosti jsem se sotva dokázala ovládat. 

,, Jen jsem se přišel ujistit, že jsi v pořádku našla svůj pokoj." 

,, Našla, a ... myslím, že ti dlužím velké poděkování. ",, Bez tebe by se mi o tomhle ani nezdálo." v tu chvíli jsem na ničím nijak nepřemýšlela a z radosti jsem se mu vrhla přímo kolem krku. U ucha se mi nejdřív ozvalo tiché uchechtnutí a když mě pevně držel v objetí, do ucha mi zašeptal :

,, Není zač, princezno. " ,, Vítej v Baku."

Položila jsem si hlavu na jeho rameno a spolu jsme se začali lehce pohupovat. Byl to příjemný pocit, jelikož jsem po dlouhé době věděla, že i přesto, že jsem v úplně cizí zemi plné neznámých lidí, jemu můžu věřit. Věřila jsem jeho pevnému objetí a v tu chvíli jsem věděla, že s ním jsem v bezpečí. 

...

Bylo zhruba osm hodin, když jsem se připravovala na velkou společnou večeři i s ostatními jezdci. Nějakým záhadným způsobem jsme byly pozvané i já s holkami. Moje nervozita byla zase v plném proudu a já běhala po pokoji a kontrolovala jsem, jestli jsem něco nezapomněla. 

Když jsem ten obrovský pokoj proběhla nejméně pětkrát, vzala jsem do ruky kabelku a vydala se k výtahu. Cestou na mě čekal Lando, jako doprovod. Výtahem jsme sjeli až do místní restaurace, kde už byli skoro všichni, ale stále u stolu byly nějaké židle prázdné. Corey už tu s kamenným výrazem seděla a sledovala okolí. Když mě zaregistrovala, její oči se rozzářili jako hvězdičky, přitom ale nehnula ani brvou. Povzbudivě jsem se na ní usmála a stočila pozornost na ostatní. Snad celý stůl mě sledoval. Nervózně jsem polkla, ale Lando to naštěstí vzal do svých rukou. 

,, Dobrý večer všem, rád vás opět všechny vidím. " ,, Někteří jste už zaznamenali naše nové hosty.",, A pro ty, kteří ještě ne, tohle je Chloe." představil mě, já si s pár lidmi sedící poblíž podala ruku a usedla jsem na židli vedle Corey. Lando si sedl vedle mě a po chvilce dorazila i Ariadna smějící se zrovna něčemu, co jí řekl Pierre jdoucí vedle ní.  Pierre stejně jako Lando představil Ariadnu a ta si nadšeně sedla vedle nás. Vypadala, jako by z ní opadl všechen stres a působila naprosto bezstarostně.

S Corey nám ale neunikl jediný pohled Arid na Pierra a obráceně. Za celou večeři si pohled vyměnili snad stokrát a pokaždé se na sebe usmívali jako sluníčka na hnoji. Tihle dva si spolu až nevídaně sedli, to se ale nedalo říct o Corey s Charlesem, u kterých každý jejich pohled na toho druhého čišel nenávistí. Netuším, co si tihle dva udělali, ale nejspíš to nechci ani řešit.

...