ANGEL'S SMILE / LANDO NORRIS

NOČNÍ VÝHLED NA MĚSTO

Došli jsme společně až k části města, kde se nacházely všemožné restaurace a kavárny. Lando mě vedl k jedné restauraci, která měla nádherné sezení venku s výhledem na město. Bylo tam docela dost lidí, ale všichni si mezi sebou povídali potichu, takže tam byl i krásný klid. Rezervaci jsme měli až vzadu na venkovní zahrádce, kde moc lidí nebylo, ale za to tam byl výhled ještě lepší. 

Číšník, který vypadal i bohatší než já sama nás posadil k rozprostřenému stolu a přinesl nám jídelní lístky. Jako nápoj se nám okamžitě nesla sklenka vína a vedle džbán s vodou, takže jsme měli na výběr. Jak rychle se tu ten číšník objevil, tak rychle zase zmizel a my jsme opět zůstali sami. Moje oči létaly z jednoho jídla na druhé a nemohla jsem si vybrat. Všechno vypadalo tak skvěle. Nakonec jsem přece jen sáhla po grilované masové směsi se spoustou druhů zeleniny. Číšník se tu zase zničehonic objevil a my si objednali. Teprve, když jsem si byla opravdu jistá, že už se tu dobrou chvíli neobjeví, pohlédla jsem na Landa. Jeho oči si mě zase prohlížely. Když zjistil, že ho také sleduju, na jeho tváři se mu objevil ten jeho nádherný úsměv. 

,, Jak bylo dneska v práci? " nenuceně se zeptal. Mně ale v myšlenkách vířily úplně jiné otázky. 

,, V práci bylo dnes neobvykle dobře. " ,, Šéf se za celý den ani jednou neukázal. " pyšně jsem se na něho usmála. Odpovědí mi byl jeho radostný smích. 

,, Tvůj dnešní závod byl mimochodem skvělý. " nadhodila jsem nové téma, které mě zajímalo mnohem více, než můj pitomý šéf. Chtěla jsem o něm vědět víc. Chtěla jsem ho lépe poznat a udělat si na něj obrázek i z jeho vyprávění, ne jen z internetových článků.

,, Děkuji, myslím, že na to, jaký je tady v Monaku náročný okruh, se našemu týmu dnes dařilo dobře. " 

,, Ty jsi si vážně myslel, že vím, že jezdíš tyhle závody, nebo jsi si ze mě jen dělal srandu. " zamyšleně jsem se ho zeptala na otázku, která mi ležela v hlavě celý den. Lando byl najednou zvážněl. 

,, Nedělal jsem si z tebe srandu, já si opravdu myslel, že mě znáš." ,, Co tak vím, tak tvoje kamarádka, Emma se myslím jmenuje, už si u mě žádala autogram první den, co jsme přijeli, a když jsem viděl, že se s ní bavíš, myslel jsem, že mě budeš znát. " pokrčil rameny a opřel se o venkovní židli, kde jsme seděli. Ani nevím proč, ale začala jsem se až přehnaně moc usmívat. Přišlo mi totiž strašně moc vtipné, když se Lando snažil být vážný a vůbec mu to nešlo. K němu se prostě hodila ta jeho kulišácká, usměvavá povaha.

,, Myslím, že je čas se vzájemně trochu poznat. " podívala jsem se mu do jeho zářivých očí a nepřestávala jsem se usmívat.

,,Fajn, začínám s první otázkou. " narovnal se a položil si lokty na stůl. Trochu mě jeho reakce zaskočila, ale nedala jsem to na sobě znát. 

,,Jak dlouho už žiješ v Monte Carlu? " ,, Jezdím sem už pár let a pravidelně navštěvuji váš podnik, ale tebe jsem tam ještě neviděl. " ,, A to že já si takových krasavic všímám hned. " povytáhl obočí a čekal na moji odpověď.

,, Žiju tu přibližně rok." ,,Odstěhovala jsem se od rodičů z Edinburghu hned, jak jsem ukončila školu a teď se snažím žít lepší život tady. " odpověděla jsem a pustila se do toho vynikajícího jídla, které nám zrovna přinesli. Lando mě chvilku zamyšleně sledoval a u toho jedl své jídlo.

,, Přijela jsi sem až z Edinburghu? " ,, To je docela daleko. " napil se skleničky vína a pokračoval. ,, Já jsem vyrůstal v Bristolu. " ,, Teď je mým domovem prakticky celý svět, protože s týmem musíme pořád někam jezdit a účastnit se každoročních závodů, ale mě to v životě opravdu dělá šťastným. "

,, Nevěděla jsem, že jsi z Bristolu. " to mi při mém hledání na internetu nějak uniklo. 

,, Ještě toho o mně nevíš spoustu. " mrkl na mě a jeho pohled se stočil na zářící noční Monte Carlo. ,, Do tohohle města se vždy těším jako jedno z nejvíc. " ,, Je tu opravdu nádherně. " povzdechl si.

Chvilku jsme si ještě povídali a dost jsme se spolu nasmáli. Vyprávěl mi o své rodině a o všech možných místech, která navštívil, v hlavě mi ale utkvěla jedna věc. Za tři dny odlétá, protože musí na závod do Ázerbájdžánu, kde zas na pár dní pobyde. Nevím co se to se mnou stalo, ale v duchu mě strašně mrzí, že už jen tři dny a pak už ho třeba nikdy neuvidím. Snažila jsem se tvářit dobře, ale tak jsem se v tu chvíli vůbec necítila.

Dojedli jsme výbornou večeři a šli jsme se projít městem. Mé tělo ale nebylo připraveno na tak náhlé ochlazení, a jelikož jsem na sobě měla jen krátké šaty, v půli cesty jsem se začala klepat zimou.