ANGEL'S SMILE / LANDO NORRIS

UTEČ, NEBO TĚ BUDE ZNÁT CELÝ SVĚT

Ráno bylo celé docela chaotické. Bylo pár minut po deváté když jsme s Arid do sebe rychle cpaly snídani. Za necelou hodinu tu bude naše nejlepší kamarádka a my tu ještě stále blbneme v pyžamech. V pozadí nám hrály naše oblíbené písničky. Po snídani jsme se obě rozeběhly do pokojů vybrat outfity a následoval velký zápas o to, kdo půjde dříve do koupelny. No prostě jako malé holky. Nakonec to stejně vyhrála Arid. 

Seděla jsem na gauči a projížděla jsem všechny televizní kanály. Arid to trvalo nekonečně dlouho a já si nad tím musela jen povzdechnout. Nakonec jsem to nevydržela a šla ke koupelně. Začala jsem bušit na dveře a ječet ať mě tam taky pustí. Nakonec se dveře přeci jen otevřely a z nich vyšla Arid opět nádherná jako vždy. Stačila jsem na ní jen zírat. Nejspíš mojí reakci pochopila správně, protože se začala culit od ucha k uchu. 

,, Sluší ti to. " bylo jediné, co jsem ze sebe zvládla, kromě úsměvu, dostat. Potom jsem už zaplula do koupelny a rychle na sebe něco namatlala. 

Měly jsme asi pět minut s tím, že na nádraží to je minut deset. Haha vtipné že? Jediné štěstí jsme měly s Arid to, že měl vlak pár minutové zpoždění. 

Vyběhly jsme z bytu až za námi vlály vlasy. Doběhly jsme na nádraží právě ve chvíli, kdy se z nádražního rozhlasu ozvalo hlášení o přijíždějícím vlaku. Mezi horou lidí se za chvilku objevila i naše třetí kamarádka. Vypadala výborně. Její lesklé vlasy černé jako uhlík za ní vlály mezitím co k nám přicházela s taškou a kufrem v rukou. Její vysoké podpatky jí byly dokonalou ozvěnou. Skočily jsme jí obě do náruče dřív, než k nám vůbec stihla dojít. 

,, Také jste mi tak chyběly. " zasmála se potichu Corey. 

,, Konečně všechny tři pospolu. " oddychla jsem si.

,, Čeká nás ještě spoustu zábavy děvčata. " ,, Tenhle výlet žádná jen tak nezapomene." zašeptala do našeho kruhu objetí Arid.

Chvilku jsme se tam ještě všechny objímaly až všichni ostatní cestující už odešli a my zůstaly dočista samy. Po té dlouhé chvíli jsme se nakonec všechny rozešly pryč z nádraží. Za celou cestu mezi námi nenastala jediná chvíle, kdy by aspoň jedna nemluvila. Neviděly jsme se několik měsíců a strašně jsme si navzájem chyběly. Žádné videohovory se nikdy nemůžou vyrovnat živé konverzaci. 

Došly jsme až do mého bytu, kde si Corey odložila své věci a my jí nechaly chvilku na odpočinek.

Arid v televizi sledovala nějakou italskou reality show a Corey ležela na druhém konci gauče. Měla zavřené oči a nejspíš si dopřávala nějakou tu chvilku klidu po náročné cestě. Sedla jsem si k nim na gauč a Coreyiny nohy jsem si položila do klína, protože je měla až příliš dlouhé na to, aby jsme se vedle sebe všechny nacpaly. 

Teď byla na řadě Corey s vysvětlováním jí, co jsou vlastně naši kamarádi zač a obeznamování jí se situací, že je znají miliony lidí, jenom my jsme ty, který jsou naprosto mimo.

...

Pomalu se blížil čas oběda, kdy jsme měli odjíždět. S holkama jsme vytáhly z lednice nějakou zeleninu, kterou jsme si uvařily dřív a potom jsem rychle naházela do kufru potřebné věci. Holky mi s tím pomohly a potom jsme se společně vydaly ven z mého bytu. Bylo zhruba poledne, když jsem zamykala byt a na záda mi dýchaly nedočkavé Arid s Corey. Já jsem se těšila také. Ani jedna jsme nikdy nebyly mimo Evropu, takže i přesto, že se tak moc těšíme, přece jen je na nás všech trochu vidět i strach z čehokoli, co by se mohlo pokazit.

Napsala jsem ještě rychlou zprávu Landovi a informovala ho, že už vyrážíme. Jelikož to kluci měli jen tak tak a nestihli by pro nás přijít, dali jsme si sraz před mým podnikem jako vždy. S holkami jsme kráčely naprosto do neznáma, protože jsme vůbec netušily věci jako jak se dostaneme na letiště, jak to bude až doletíme do Ázerbájdžánu, no prostě nic. Kluci nám neřekli ani kolik si máme vzít peněz na hotel, na jídlo atd. Nic, řekli nám, ať se o tohle vůbec nestaráme a konec diskuze. 

Došli jsme před podnik, kde už stála černá luxusní dodávka. Všude okolo byly bariéry, za kterými stály hromady fanoušků. My jsme se dokázaly procpat jen maximálně na dvacet metrů od dodávky. Arid byla zase celá nervózní, zato Corey s kamennou tváří sledovala ty lidi. Bylo mi ale jasné, že za její kamennou maskou skrývá strach. Na to jí znám až moc dlouho. 

Natáhla jsem se na špičky a úplně vzadu se mi podařilo zahlédnout oranžovou kšiltovku s číslovkou 4. Zrovna byl v obklopení novinářů stejně jako i zbytek našich přátel. Lidé s mikrofony a kamerami se jich horlivě na něco vyptávali. Nezbývalo mi nic jiného, než mu napsat, protože i kdyby jsme se dostali před fanoušky, další zádrhel by následoval v podobě security, která hlídala každého. 

Otevřela jsem telefon a rychle mu naťukala zprávu. Opět jsem se vytáhla na špičky a sledovala ho. Natáhl se pro mobil, přečetl si to a zvedl hlavu. Začal se rozhlížet a hledat mě. Bylo ale jasné, že tohle je marné. Arid stála u domu s kufry, kde bylo fanoušků méně a já tu byla s Corey po boku. Najednou něco Lando řekl reportérům a oni začali ustupovat, někteří dokonce vypínat kamery. Nejspíš to ukončil. Pomyslela jsem si. Vše se mi potvrdilo, když se zvedl a šel něco říct Charlesovi a Pierrovi a nakonec i Carlosovi, který jede s námi, co tak vím. Ti udělali to samé jako on. Lando potom zvedl mobil a něco tam ťukal. Zabzučel mi mobil s novou zprávou. 

Lando : Ahoj zlato, v tom davu vás nevidím. Dojděte k tomu bílému domu u té dodávky. Já se za vámi kvůli fanouškům nedostanu, ale pošlu vám tam security pomoct s kufry. Oni tě poznají, takže nemusíš ničeho bát. 

Čapla jsem Corey za ruku a táhla ji směrem k Arid. Po chvilce mi opět cinkl mobil. 

Lando : Vím, jak jsi jednou říkala, že nechceš být moc vidět. Security dejte všechny věci, co půjdou do kufru a jděte podél domů s nimi. Oni vás zavedou až k dodávce a vy tam jenom proběhněte do vozu. Nemělo by to upoutat moc pozornosti, ale jestli to bude pro vás komfortnější, nezvedejte hlavy na lidi. 

Vyťukala jsem rychlé poděkování a táhla holky k bílému domu. Přišlo mi strašně roztomilé, jak se o nás Lando s kluky stará. Doběhly jsme k domu, kde už k nám přicházela security. Pár lidí se na nás přeci jen otočilo, proto jsme s holkami rychle sklopily hlavy, jak nám Lando poradil. Před námi stáli dva chlapi jako hora, kteří si od nás vzali kufry a rozešli se k dodávce. Druhý chlap šel za námi a bylo vidět, že Lando dbal i na to, aby se nám nic nestalo, protože naše ochranka byla stále ve střehu a my s holkami jsme mezi nimi vypadali opravdu malinké. Jakmile se nám otevřela cesta k otevřeným dveřím dodávky, neváhaly jsme a rozběhly se dovnitř. Za námi se začal ozývat řev fanoušků, kteří nás zaregistrovali. Vyškrábaly jsme se dovnitř a za námi třetí muž z ochranky, který stál u auta, zavřel. Celou dobu jsme se všechny tři držely za ruce a až teď jsme se pustily. 

Zatím jsme byly ve voze samy, proto jsme využily situace a začaly se objímat. Tohle nám všem připadalo až neskutečné. Byl to běh o náš vlastní život. Teď se už jen modlit, aby nás do pár hodin neznal celý svět.