Hraní podle pravidel [Scorose]

10. kapitola

Doufám, že se kvůli této kapitole nevykašlete na čtení této povídky 🤣
Co to má znamenat? To opravdu netuším, ale slibuji, že zítra vyjde další kapitola. 😁
A protože mám prázdniny a tím pádem i trochu více času, můžete se těšit na kapitolu i v týdnu. 😊
Vaše Déňa ❤️

„Tak co, jaký byl školní trest?" zazubila se ráno po cestě na snídani Roxanne Weasleyová.

„Jakej by měl být? Šlo to dobře," pokrčila rameny trestankyně, než se naprosto zděsila: „Proč se ptáš?"

„Já vím, že ty víš! Mělas tam kluka, že jo?" rozzářily se o něco málo starší Weasleyové oči.

„Cože?" vyvalila svá kukadla střelkyně.

„Objímání bylo příjemný?" hihňala se Roxy.

„Ne! No ne, ne, ne, co vymýšlíš? Bylo to - tak počkej," zarazila se najednou mladší z dvojice. „Jak bys to mohla vědět, kdybys...tam sama nebyla?" podívala se na ni s čirou zvědavostí v očích.

Tentokrát to byla Roxanne, kdo znervózněl. Chytila se do vlastní pasti.

„No, víš," začala koktat, „tak jsem tak byla na svačině," dostala ze sebe, při čemž její sestřenici vylétlo obočí vzhůru.

„O půlnoci?" zatvářila se pobaveně.

„No ano! Půlnoční svačinka," pokývala hlavou tak moc, až měla pocit, že jí snad upadne.

„A kdo byl tvoje půlnoční svačinka?" rozesmála se Rose.

„Nikdo!" vypískla a vzápětí se sebevědomým výrazem zopakovala: „Nikdo.“

„Nick Doo?" smála se zrzka, která šifru samozřejmě rozluštila. „Ten z Mrzimoru?"

„NE! Jak můžeš...ne, ne, ne, nech mě, nech mě, nech mě!" pištěla Roxanne a dala se na útěk neznámo kam za Rosina hlasitého smíchu.

„Kam běžela?" zeptal se James jdoucí kolem spolu s jeho dvěma přáteli.

„Asi za Nickem," zahihňala se.

„Kdo je Nick?" vyklenul James obočí.

„Toho neznáš," mávla rukou.

„Možná jo," nedal se, „kdo to je?"

„Nick Doo," protočila oči.

„Ten chodí do knihovny," sdělil věcně jeden z Jamesových kamarádů.

„Viděl jsi ho vycházet ven, nebo co?" zašklebila se Rose. O přátelích svého bratrance Jamese měla smíšené pocity, proto ji ani nenapadlo myslet si, že by jeden z nich kdy vkročil do knihovny.

„Chodím těma dveřma taky, blázínku," ušklíbl se na ni. „Stejně jako ty."

„Kdy tam podle tebe chodím?"

„V neděli. Taky v pondělí, ve středu večer a ve čtvrtek tam býváš do setmění. Než jsi byla v týmu, byla jsi tam každej den. Tak nějak si všímám zrzavých lidí.

„Kde sedáváš?" vyvalila oči. Nikdy si jej nevšimla.

„Až úplně nahoře, jako pravý král knihovny."

„Moc si fandíš," zatvářila se sebevědomě zrzka a onen neznámý Havraspár po ní hodil lišácký pohled.

Ten zaregistrovali James i druhý neznámý a vrhli po sobě pohledy typu něco se chystá?.

„Myslíš?"

„Stopro," přikývla odhodlaně.

„Je středa," pokrčil rameny. „Můžu počítat s bloudící Weasleyovou po knihovně v neúspěšné snaze najít mě?" ušklíbl se.