Hraní podle pravidel [Scorose]

41. kapitola

Třetí čtvrtka prázdnin za námi...jak si zatím užíváte?

„Nemůžu uvěřit tomu, že teď nepojedu s vámi," podívala se Rose na Albuse s Gabi, Roxanne, Huga, Molly a Lucy s Georgem, s nimiž, i se Scorpiusem, seděli v jednom kupé, když projížděli kolem cedule, jež jim oznamovala, že Londýn je pětadvacet mil od nich.

„Ale jestli se na to ještě necítíš, stačí říct a necháme to na jindy. Vždyť to nespěchá," pohladil ji její přítel po ruce.

„Teď to spíš vypadá, jako bys byl na vážkách ty," poznamenala zrzečka potichu.

„Já nikdy," zamračil se.

„Jak tě to napadlo?"

„To jen tak," kmitla rameny.

„Těším se, až to spolu pěkně zařídíme," zavrtala se do sedačky.

„Já taky," usmál se na ni Scorp a podíval se na zbytek kupé, který se na ně koukal. Ale někdo mu tady přeci jen chyběl a to i přes to, že vůbec nebyl součástí téhle jejich partičky a nikdy jí býti neměl, i tak mu tu ona osoba chyběla tolik, jako by tu vlastně být měla. „Jdu na záchod," prohlásil blonďák bezmyšlenkovitě a energicky se zvedl.

„Hlavně se neztrať," ušklíbl se Albus a potom znovu zabořil hlavu do vlasů své snoubenky. Přišlo mu úsměvné, že po tolika letech, co byl pro své rodiče jen trápením, se stane konečně mužem a k tomu všemu právě Gabiným, čistokrevné zmijky, díky níž mohl dělat co se mu jen zachtělo a to s ní po boku, zároveň tak nevědomky porušil tradici, kterou kdysi založil jeho dědeček a v níž pokračoval jeho otec – zrečka za manželku.

V rodině Weasleyových si často dělali legraci, že by se Harry součástí rodiny ani nestal, kdyby bývali měli všichni jinou barvu vlasů než jejich slavnou zrzavou a že to je něco, pro co mají Potterovi muži zkrátka slabost. Jaká škoda, že toto porušil jak on, tak James tím, že začal chodit s poloviční číňankou Daisy Dursleyovou, díky níž měl Harry navíc také šanci začít od začátku se svým bratrancem, který se tehdy před čtrnácti lety oženil s Cho a stal se tak otčímem Daisy, zároveň tedy také Jamesovým tchánem.

Jak se potom u večeře zasmáli tomu, jak malý je vlastně celý svět. A jaké náhody se v životě dokáží udát, proto se nemůžeme divit, že když se Scorpius vracel zpět do kupé, srazil se v jednom vagonu s Carmen, která hleděla na domečky v okolí Londýna a překvapivě se usmívala.

„Ahoj," usmál se na ní. Po předchozí noci si nebyl jist, jak se k ní má přesně chovat.

„To jsme se ale dlouho neviděli," zasmála se blonďatá mladá žena a Scorpovi přišla jinačí než obvykle. Do teď si nevšiml, jak rovné zuby a příjemný úsměv vlastně má.

„Vypadáš veseleji," poznamenal a stoupl si vedle ní.

„Odjela jsem," vydechla spokojeně. „Nakonec mi přijde, že mi z beder spadlo veškeré břímě. Jsem svobodnější."

„Jsi ráda, žes vypadla," zakroutil nevěřícně hlavou a dloubl po ní očima. „Nepřestáváš překvapovat, Carmen."

„To doufám, jinak by to byla nuda," zasmála se od srdce a on zvedl obočí. Od kdy byla tak uvolněná i před zbytkem světa?

„Už se s některýma nikdy neuvidím," řekla, jako by mu snad četla myšlenky. „Můžou to vidět."

„Může tedy nás dva vidět zbytek světa na kávě?" ušklíbl se.

„Nebude-li s tím mít tvoje přítelkyně problém," kmitla po chvilce ticha rameny.

„Zeptám se jí," přikývl se širokým úsměvem na tváři. „Až přijedeme, jdi na nástupiště jedenáct, pak najdeme nějakou kavárnu."

„Dobře," souhlasila blondýnka a vyrazila sama do svého kupé pro věci, neboť se vlak pomalu blížil k Londýnu.

„Neříkal jsem, aby ses neztrácel?" rýpnul si do něj okamžitě Albus, jehož poznámku nechal blonďák bez odpovědi a posadil se vedle Rose, kterou vzal za ruce a řekl: „Mohla bys přeci jen jet na odpoledne do Doupěte? Potřeboval bych ještě něco vyřídit. Večer se pro tebe zastavím a pojedeme...domů."

„V pohodě," pousmála se Rose, kterou tato jeho žádost poněkud zaskočila. Těšila se na Viktoire a na rodiče, to každopádně, jen nečekala, že se jí bude Scorpius vyhýbat už tak brzy po tom, co odjedou z Bradavic. „Je to něco důležitého?" nedalo jí to.

„Vlastně taková drobnost," usmál se na ni jemně Scorp a políbil ji na ruce. „Jsi úžasná, Rosie."

„Ani ne," mrkla na něj a stejně jako ostatní se i ona postavila a vydala se na cestu ven z kupé, na nějž se naposled zahleděla.

Od prvního ročníku seděla jenom tady, ona Roxanne, Molly, Lucy a tenkrát i Viktoire.

Nemohla uvěřit tomu, že příští rok v září se v tomto kupé usadí nějací jiní studenti, jejichž život v Bradavicích bude teprve na začátku.

Do očí se jí nahnaly slzy a pár z nich si našlo cestu ven z jejích očí a teď si tekly dolů po jejích tvářích.

„To nic, kočičko," vzal ji její přítel za ruku a volnou jí setřel slzičky z tváří.

„Tady jsme se poznali, Scorpe," hleděla na sedačky před sebou, zatímco na chodbě se to hemžilo studenty, kteří se snažili prodrat ven z vlaku, stejně jako ti, kteří tu s ní před chvílí seděli. „A tys jedl tu odpornou lékořicovou hůlku," zasmála se nevesele.

„A tys mě tenkrát sjela tím tvým pohledem," zavzpomínal také on. „Od té doby jsem věděl, že tak moc miluju," políbil ji do vlasů.

„A já věděla, že tě budu nenávidět," usmála se a objala jej kolem krku. „Strašný hraní," vydechla.

„Hraní podle pravidel," pohladil jí po zádech. „Těch, co jsme je měli dodržovat."

„Neměli, lásko," zavrtěla hlavou. „Jak bych bez tebe žila?"

„Tak to já nevím, asi tak, jako se mnou," pokrčil rameny. „Jen bys chodila s...jak že se to vlastně jmenoval?"

„Daniel," usmála se provokativně. „A ne, nechodila. To nebyl muž, kterého jsem ve svém životě potřebovala. Ty jsi tím, na koho jsem tak dlouho čekala."

Bylo to svým způsobem romantické – objetí v kupé, v němž se poznali.

Všechno se v tu chvíli zdálo správné.

A mělo tomu tak být až do rána dalšího dne, kdy se Scorpius vzbudil s ukrutnou bolestí hlavy v pokoji, který mu byl úplně cizí.