𝙸'𝚖 𝙽𝚘𝚝 𝚁𝚒𝚌𝚑

1

Jako každé ráno jsem se vzbudila pozdě. A samozřejmě jsem se přerazila o krumpáč, který jsem večer jen tak hodila na zem. Otevřela jsem skříň a hodila na sebe včera ukradené oblečení které jsem vzala z nějakého drahého obchodu a vydala se do školy. Pěšky samozřejmě. Ne, že bych nikdy neukradla třeba auto, ale nemám garáž, bydlím v malém domku u pláže na celkem opuštěné části ostrova, nebo, takhle, moc lidí tam nechodí. No a když ukradnete auto, musíte ho schovat, jinak ho najdou poldové.

Jakmile jsem byla blíž k civilizaci, vzala jsem z nějaké zahrady kolo, které stálo za plotem a do školy jsem dojela na kole. Pohodila jsem ho u vchodu a nasadila si sluneční brýle a klobouk. Samozřejmě ne můj. Dobře, možná jsem trochu kleptoman, ale lidi si myslí, že jsem bohatá a vážená osoba. Umím docela slušně lhát. A to že sem tam, něco čmajznu stejně nikdo neřeší. A když ano, umím po sobě uklidit. Kdo by o mě mohl říct, že jsem zloděj, když mě tu nikdo v podstatě nezná?

Pamatuji se, že ještě nedávno říkali, že mě znají. V podstatě to bylo tak, že mě znali, ale znali mé staré já, které se mnou teď moc společného nemá, protože když jsem bydlela s rodiči, nebyli jsme až tak chudí. Rodiče docela investovali peníze do mého vzhledu. Pak jsme se přestěhovali na pár let do blízkého města a pak rodiče umřeli. Já jsem se tedy vrátila sem, protože tady vesměs sirotky a bezdomovce nikdo neřeší, takže jsem vzala zbylé prachy a zmizela.

Aby mě lidi nepoznali, musela jsem změnit jméno, ale to staré se mi stejně moc nelíbilo, takže to nebylo tak hrozné, kdo by si nechtěl vybrat jméno sám ne? Pak stačilo přestat používat makeup, ostříhat se a trochu změnit styl oblékání. Teď už mě nikdo nezná. Navíc si nemyslím, že by si mě po deseti letech někdo ještě pamatoval. Já sama ty lidi nepoznávala. No dobře, jsem kapitola sama o sobě.

"Elys, posloucháš mě vůbec?" Ozval se hlas kus ode mě.
"Ano i ne, teď jsem vás slyšela, ale nemám páru o tom, co jste říkal předtím." Prohlásila jsem podle pravdy. Teď nemělo cenu lhát, jinak by se mě na něco zeptal a já vůbec netušila ani co je za hodinu.
"Ehhh....fajn, tak už mě ale poslouchej jasné?" Jen jsem kývla a konečně začala dávat pozor.

Výhoda toho, když ani učitele nevědí, kdo vlastně jste. A navíc mají vždycky rádi lidi, kteří se nebojí jim říct do očí pravdu. A nejlepší lež je přece pravda ne? Nebo tak nějak. Nijak moc chytrá osoba nejsem.
Když konečně hodina skončila, opustila jsem třídu a šla ven. U lavic tam stáli tři moji spolužáci, kteří asi museli odejít už o hodině a vypadalo to, jakoby snad vyhráli loterii.

"Co je?" Zeptala jsem se, protože mi to bylo divné, ráno, když jsem je viděla byli úplně na dně a teď vypadali jak zfetovaní a opilí.
"To jste se rychle vožrali..." Pokračovala jsem, když si mě konečně všimli a nevypadalo to, že by odpověděli.
"Když už jsme u toho, nemáte jointa?" Chtěla jsem alespoň využít situace.
Přišel ke mě nějaký blonďák a podal mi jednoho.
"Díky." Pak jsem zmizela. Stejně je mi to fuk, ani je moc neznám. Ta holka je mi sice povědomá, ale ti dva určitě ne.

Po škole jsem šla ke stojanům na kola a to, které jsem použila ráno tam nebylo, takže jsem prostě vzala ruční kleště, které nosím každý den a přestřihla jeden řetěz u kola, které jsem si půjčila. Pak jsem vyrazila domů.