𝙸'𝚖 𝙽𝚘𝚝 𝚁𝚒𝚌𝚑

41

"Kam jdeme?" Zeptala jsem se, protože mě Rafe táhl různými chodbami a neustále někam zahybal a kličkoval celou lodí.
Najednou se zastavil a já do něho narazila.
"Tak hele, zaprvý tady vubec nemáš co dělat a za druhý nemůžeš si tady takhle pobíhat." Vysvětloval mi Rafe a nataženým ukazováčkem jak to dělávala moje máma. Na konci chodby, kde jsme stáli se mohl nějaký stín.

Rychle jsem se otočila, abych viděla nějakého chlapa.
"Co tu děláte?" Zeptal se rozčileně. Začínám mít pocit, že je tahle otázka na tyhle lodi povinná.
"Běž na místo." Rozkázal mu Rafe, ale chlap se ani nehl.
"Vy tady nerozkazujete, a vona tady nemá bejt." Odplivl a ukázal na mě.

V druhé ruce držel pistoli.
"Zakazuju ti vystřelit. Ještě jsme nedomluvili." Řekl Rafe a stoupl si přede mě. Jak hezké... Vytáhla jsem z kapsy pistoli a namířila ji na chlapa, který tu svoji pozvedl ve stejnou chvíli. Chlap vystřelil jen tak do vzduchu, nejspíš nechtěl trefit Rafea. Střelila jsem. Ale pistole vydala podivný zvuk a nic se nestalo. Nebyla nabitá.
"No to si fakt děláte srandu..." Zaklela jsem.
"Nestřílej na ní." Řekl s ledovým klidem Rafe, ale muž se zlomyslně usmál.

"Tvůj otec jí rozkázal zabít." Pak vystřelil znovu, kulka tentokrát minula mojí hlavu jen těsně, slyšela jsem jak prosvištěla těsně vedle mého pravého ucha.

Nechala jsem Rafea Rafem a rozběhla se chodbou zpátky.

Po chvíli jsem nejspíš zabloudila. Za sebou jsem stále slyšela kroky. Rafe to nebyl, nejspíš zmizel někam jinam a nechal mě tu napospas tomuhle. Slíbil mi, že mě nenechá zabít, ale možná se to vztahovalo jen na Limbreyovou. Navíc, už nejsme kamarádi. Zavřela jsem se v nějaké místnosti, byla to jedna z těch, kde se vezly krabice s nákladem.

V zadní části jsem si všimla, jak někdo otevřel dveře.
"Liso, poběž!" Ozval se Rafe a já běžela za ním.
"Díky." Řekla jsem, jakmile jsem proběhla kolem a on rychle zabouchl dveře, ke kterým se už blížil ozbrojenec. Rafe běžel přede mnou a otevíral mi dveře. Měla jsem pocit, že mu záleží na mém životě. Možná ne úplně na mě, ale na mém životě asi ano.

Pousmála jsem se nad tou myšlenkou, ale hned jí zase zahodila. Teď na to skutečně nebyl čas. Vyběhli jsme na palubu. Chlap byl rychlejší, než se zdálo a byl nám v patách. Nevím, proč chtěl tak moc poslechnout Wardův rozkaz, možná chtěl jen někoho částečně legálně zabít, nebo si chtěl polepšit. Nevěděla jsem ani, jak mě mohl poznat...aha...to oblečení je dost nápadné, měla jsem někde něco sebrat.

Moje jediná cesta z téhle šlamastiky vedla dolů do temné vody. Bylo slyšet šplouchání vln a někde pode mnou se točil vodní šroub. Musela jsem se dostat aspoň blíž k přídi, jinak mě vodní vír vtáhne a šroub rozseká.
"Musím skočit. Děkuju za všechno, máš to u mě." Řekla jsem a dala Rafovi rychlou pusu na tvář. Pak jsem běžela po palubě a přeskočila zábradlí.

Chvíli jsem byla ve vzduchu, než jsem narazila na hladinu. Voda byla ledová. Zůstávala jsem co nejdéle pod vodou a plavala podél lodi. Chlap se nevzdával a neustále střílel do vody. Temnou tekutinu vedle mě narušovaly kulky, byl jen zázrak, že mě míjely.

Docházel mi vzduch a já se vynořila, abych se nadechla. V tu chvíli jsem se přestala pohybovat a zvuk vln prořízl ostrý výstřel.