𝙸'𝚖 𝙽𝚘𝚝 𝚁𝚒𝚌𝚑

33

"Ale, ale, copak tu děláš?" Zeptal se chlap.
"Co byste řek?" Snažila jsem se co nejrychleji vymyslet věrohodnou lež.
"Šla jsem kolem a potkala kámoše, chtěla sem aby mě hodili dom, když už jeli tou stejnou cestou, ale nechali mě tu. Takže tak." Kyvala jsem hlavou za každým slovem, což na věrohodnosti moc nedodávalo, ale určitě jsem to nedělala schválně.

"Fajn, takže půjdeš s náma. Pomůžeš nám dostat ten kříž. Je tam ne?" Zavrtěla jsem hlavou, ale on už si mě stejně nevšímal. Prostě se připlížil ke dveřím a potichu vešel dovnitř. Kříž, který samozřejmě nebyl dobře schovaný byl přímo před ním.

"Dobře, vy dva to vemte z támhle tý strany, a já to vemu tady." Rozkázal, ale já tam dál stála bez hnutí. Nebudu jim pomáhat.
"Nechte to tady! Není to ani vaše! Patří mému kamarádovi." Rozkřikla jsem se a snažila se je odehnat od kříže.

Jejich ruce jsem se snažila dostat ze zlatého povrchu kříže, ale byla jsem moc slabá. Rafeovi by stačilo do mě cvrnknout a já bych odletěla.
"Svaž jí." Řekl naprosto klidně chlap a Rafe odešel k autu. Jelikož jsem věděla, co mě čeká, rozběhla jsem se ven a běžela pryč.

K mojí smůle je třeba říct, že Rafe je o hodně rychlejší, takže mě brzo chytil. Skočil mi na záda a okamžitě mě povalil na zem obličejem dolů.
"Hej, Rafe, slez ze mě!" Zakřičela jsem do hlíny a mlátila rukama kolem sebe.

On mi ale chytil obě ruce a svázal mi je za zády.
"Hej, přece bys neublížil kamarádce." Snažila jsem se zachránit.
"My nejsme kamarádi, ani tě neznám." Řekl a pokračoval ve vázání uzle.

"Fakt? A kdo byla ta holka se kterou si chodil do obchodu pro žvejky a pak je plival na chodník každých pět metrů?? Haló, znáš mě." Řekla jsem první věc, na kterou jsem si vzpomněla. Ale, na mou obranu to byla fakt pravda.

"Liso?" Zašeptal po tom, co dokončil uzel.
"Jo. Nepoznals mě což?"
"Ne, to teda nepoznal. Vypadáš jinak."
"Ty taky...seš hezčí nežs byl, ale ne o moc."
"Hele, stejně tě musím uvázat."
"Fajn tak aspoň dohlídni na to, aby mě nezabili."

Rafe mě zvedl ze země a vedl mě zpět ke kostelu.
"Nezabijou tě. To ti slibuju. Ale nemysli si, že jsme zase kamarádi."
"To by mě ani nenapadlo. Dík. Máš to u mě."
"To jo."

Vešel dovnitř kostela, kde stále čekal ten chlap.
"Dobrá práce. Přivaž ji támhle ke sloupu a zacpi jí pusu, ať neřve. Musíme ten kříž přinést." Rozkázal a Rafe mě i přes moje nadávání na jejich krádež kříže v klidu zavázal a zacpal mi pusu.

"Chtosi vyp ete!" Mumlala jsem přes hadr a dívala se, jak ve dvou prostě odnesli kříž a zmizeli.

Už byla téměř tma a já se cítila mizerně. Byla mi zima, protože v kostelech je zima skoro vždycky, bolely mě nohy i ruce, které jsem měla zavázané za kusem trámu a bolela mě i záda, protože tram nebyl zrovna rovný. Jistěže jsem byla ráda, že žiju, ale takhle to moc dlouho trvat nebude. Modlila jsem se, aby moji kamarádi přijeli a vrátili se pro mě, nebo aspoň pro kříž, ale nic se nedělo.

Měla jsem žízeň a zavíraly se mi oči únavou. Byla jsem vyřízená a můj mozek byl zvyklý v tuhle noční dobu už spát. Čekala jsem tam asi hodinu, než jsem usnula.