𝙸'𝚖 𝙽𝚘𝚝 𝚁𝚒𝚌𝚑

3

Hned ráno jsem zavolala té ženě, která mě včera navštívila.  Asi neměla zrovna čas a telefon mi nezvedla. Celý den jsem seděla ve škole a přemýšlela, co budu dělat odpoledne. Tak je to většinu dní, když nemáte moc přátel. Mám nějaké, ale ne tady v Outer banks, takže si můžeme povídat jen přes mobil nebo dopisy.

Odpoledne, když jsem šla ze školy, začalo pršet. Měla jsem vybitý mobil a doma nefungovala elektřina kvůli dešti, takže jsem se už za tmy rozhodla, že půjdu k telefonní budce a znovu zkusím zavolat té ženě. Cestou tam jsem si všimla plakátu, který nabízel tisíc dolarů měsíčně za úklid silnic. Takže prostě dvanáct tisíc ročně. Nebyla to zas tak špatná nabídka, pracovní doba byla až od deseti ráno do tří odpoledne, takže jen pět hodin a práce to nebyla zrovna těžká.

Nakonec jsem zavolala tam, místo volání neznámé ženě. Třeba mi zavolá potom. Nechtěla jsem ji moc otravovat, protože by mohla nabídku zrušit a to já nechtěla.

Jakmile jsem do telefonu nadiktovala své jméno a telefon, zavěsila jsem a upravila jsem si rybářský kloubouk. Ne, že by byla zima, ale déšť moc nezahřeje, takže jsem se zabalila do plátěnky a vyšla na ulici. Cestou jsem slyšela hlasy a když jsem se za nimi otočila, uviděla jsem Warda Camerona, nejbohatšího typka ve městě a někoho, koho jsem nepoznala.

Šli do nějaké budovy, takové, co vypadala, že za chvíli spadne a snažili se vypadat nenápadně, což mě zaujalo. Schovala jsem se za sloup a pozorovala, co se děje. Jakmile byli v domě, neviděla jsem je, musela bych být trochu víš.

Věděla jsem, že ve vedlejší ulici je žebřík, takže jsem se tam ihned vydala, ale zřejmě měl někdo stejný nápad. Na zídce už seděli tři lidi, nejspíš děti a pozorovali, co se dělo.
Nejspíš to bylo zajímavé, občas jsem uslyšela zalapání po dechu a nějaký nesrozumitelný šepot.

Vypadalo to, že nemám šanci se na zídku dostat nepozorovaně, takže jsem se vrátila na cestu. Jediná věc, která byla slyšet v nočním tichu bylo nesrozumitelné mluvení a kdesi v dáli řev motorky.
Šla jsem tedy domů. Dorazila jsem tam až nad ránem a rozhodla jsem se nejít do školy. Nebylo by to moudré, takže jsem jen napsala omluvenku s vymyšleným podpisem a poslala ji do školy místo mě.

Vzbudila jsem se až kolem poledne a rozhodla se jít do obchodu pro jídlo. Doma už jsem nic neměla. Jenže mi můj plán něco překazilo.
"Dobrý den, dovolali jsme se na číslo** ** ** **?" Ozvalo se z mobilu jakmile jsem to zvedla.
"Ano, jistěže...vy jste z tý organizace na úklid silnic?"
"Ano, rádi bychom, abyste začala již dnes, máte hodinovou pauzu na oběd mezi dvanáctou a jednou a začínáte za deset minut, peníze dostanete vždy na konci dne."
"Děkuji, naschle."

Hned po ukončení hovoru jsem se zvedla a šla do města, kde jsme se měli na náměstí sejít, dostat pomůcky a pak uklízet.

Dostala jsem balík igelitových pytlů, rukavice a nějaký špičatý předmět na sbírání odpadků. Každý jsme se rozešli jiným směrem a započali naší směnu. Díky bohu to byla jednoduchá práce, měla jsem jednu z těch čistějších ulic, takže jsem před obědem naplnila jen dva pytle. K obědu jsem si koupila pizzu u stánku na rohu ulice, protože nebyla moc drahá a já nechtěla utratit celý svůj výdělek z předchozích dnů.

V jednu jsem se zase dala do práce. Musela jsem, protože to kontrolovali procházející lidé.

Z práce mě najednou vyrušil hlas. Šla jsem blíž za zvukem a zjistila, že hlas volá o pomoc. Nikde nikdo nebyl, bylo mi to divné, ale pak jsem si všimla rukou, které vylétaly mezi mřížemi kanálu.