It Can Be Our Secret - Dnf

43

JSEM ZPĚT!
Takže když jsem přijela domů tak jsem otevřela wattpad a vypadlo na mě krásných 255 upozornění😭👌 Upřímně hrozně mě to potěšilo a vážím si každého komentáře který mi někdo napíše a musím říct, že jsem si lepší přivítání než tohle ani nepředstavila💕

pov Dream

Právě jsme s Georgem na cestě zpět na pokoj. Hodně času jsme teď byli za hotelem, a taky se hodně času líbali v tom altánku, ale já stejně pořád musím přemýšlet jen nad jednou věcí..
"Georgi! Clayi!" Otočili jsme se a uviděli, že za námi jdou Georgovi rodiče. Zamávali jsme na ně a počkali.
"Ahoj." Georgeova mamka objala George a já se nad tím usmál. 
"Počkejte tady, jen si dojdu na záchod.." řekl George a odešel. Já tu tedy zůstal s rodiči George.
"Tak co? Jak se vůbec máte?" Zeptal se po chvíli Georgův táta. 
"Jo.. je to dobrý.. George už je díky bohu v pohodě.... Jen.." Zase jsem si na to vzpomněl..
"Jen?" Zeptala se Georgeova mamka.
"No.. já.. všiml jsem si, že George teď strašně málo jí.. Skoro nesnídá, obědy ani nedojídá a.. celkově přes den říká, že nemá hlad.." Georgovi rodiče se na sebe podívali.. 
"Jo.. něco takového se dělo, když byl menší... Mysleli jsme, že už je v pohodě.." Zmateně jsem se na ně podíval..

Oni dva se podívali na sebe a pak zase na mě. 
"Víš.. když byl menší tak.. prostě měl takové období, kdy si mu hrozně záleželo na tom, jak vypadá. A někdy si prostě myslel, že by bylo lepší, kdyby vůbec nejedl.. Všimli jsme si toho a začali to řešit. Po pár měsících už byl zase v pořádku.." Vysvětlila mi jeho mamka a podívala se do země. No.. je pravda, že se teď George ohledně svého vzhledu chová divně.. hlavně ohledně své postavy..
"George se teď hodně pořád kontroluje v zrcadle a celkově se o svojí postavu hrozně zajímá.." Georgeova mamka se zděšeně zatvářila..
"Ne... Zkus prosím ještě něco.. třeba ho pozvi na večeři, dejte si společné jídlo.. Samozřejmě to do něj nenuť, to by pak nechtěl jíst vůbec.." Přikývl jsem.. Tohle je asi jediná věc, o které mi  George neřekl..
"Jen to s ním prosím zkus nějak vyřešit.. Jsem si jistá, že se 'tam' vrátit nechce.." On byl.. v léčebně? Znova jsem jen přikývl.. nevím co na to teď říct. Je mi ho líto..

Po chvíli našeho povídání za námi přišel George. Opřel se o mě a já mu dal ruku kolem ramen. Je zase nějak unavený.. poznám to.
"Tak mi už asi půjdeme na pokoj.. rádi jsme vás viděli, zítra se uvidíme na snídani. Jdeme Georgi?"  George ale nevypadal, že moc vnímá. 
"Georgi?" Jeho výraz byl prázdný a divně dýchal.. Po chvíli zase nastal ten okamžik, kdy se mu podlomily nohy a začal padat. Okamžitě jsem ho podepřel a sedl si s ním na zem.
"Georgi!" Jeho rodiče k nám přiběhli a posadili se k nám. George naštěstí pořád vnímal.. teda, skoro. Měl otevřené oči, ale špatně se mu dýchalo. Jeho mamka nám podala vodu aby se George napil.

Po chvíli už se mu začalo dělat líp a já mu pomohl se zvednout. Trochu se mu klepaly nohy, ale jinak vypadal trochu líp.. Takhle to dál nepůjde.. musí něco sníst..
"Jsi v pořádku?!" Zeptala se jeho mamka a objala ho. George ji taky objal a přikývl.
"J-jo.." Když ho jeho mamka pustila hned mi spadl do náruče.
"Můžem už jít..?" Zeptal se a podíval se na mě. Přikývl jsem. Musí se prospat a najíst. 
"Opatrně!" Ozval se ještě táta George a pak už jsme odešli.

Nakonec jsem George odnesl v náruči. Ty schody by stejně asi nevyšel. 
"Hele.. co kdyby jsi se teď prospal, a pak bych tě mohl vzít zase do té restaurace na večeři. Ber to jako rande." Položil jsem George na postel a sedl si vedle něj.
"Dáme si tam nějaké společné jídlo a kdyby nebylo pozdě, mohli by jsme se ještě stavit někdy v obchodě jestli chceš." George se usmál a objal mě.
"Dobře.." řekl a pak si zase lehl. Přikryl jsem ho a lehl si vedle něj. George se ke mě klasicky přitulil a po chvíli zavřel oči..

<3