It Can Be Our Secret - Dnf

5

pov George

"Já nikam nejdu!" Nemůžu. Prostě nemůžu. 
Zamkl jsem se ve svém pokoji a všichni se mě snaží přesvědčit, abych otevřel. Ale já nikam nechci. Chci zůstat tady.. v mém domě, kde mám všechno co potřebuju. Nechci a nemám zájem ho znovu potkat a ještě k tomu s tímhle účelem. Nesnáším ho.
"Georgi Davidsone okamžitě otevři ty dveře!"  Neotevřu, nechci.  Bylo slyšet jak se táta o něčem dohaduje s mamkou.
"Georgi, prosím otevři..." řekla zoufale mamka.
"Ale já tam fakt nechci.." asi budu brečet, abych nikam nemusel. U mamky si vždycky všechno vybrečím.

Chvíli bylo ticho, nejspíše se na něčem domlouvají.
"Dobře, tak uděláme takový kompromis.. Dávám ti dva měsíce na to, aby jste si na sebe zvykli, víc se poznali a usmířili se. Když to nedopadne, vybereme ti někoho jiného." Dva měsíce? To nedám..
Otevřel jsem dveře a postavil se před ně.
"Dva měsíce?!" Vykřikl jsem.
"Můžu to zkrátit jestli chceš." Odsekl mě zase táta. No tak fajn, budu prostě muset přežít dva měsíce v luxusním hotelu s tím debilem. Kdyby tam nebyl on, bylo by to ještě lepší. Mohla to být taková super dovolená, ale to nebude.

Dál už jsem radši neprotestoval, mohlo by to dopadnout ještě hůř a to nechci. Už tak je to v prdeli.
"Georgi? V 22:00 vyrážíme. Pojedeme přes noc, budeme tam tak na 6:00 ráno." Mamka přišla do pokoje s mými posledními věci.
"No jo.." položila je k mým ostatním věcem a přisedla si ke mě.
"Všechno v pořádku?" Ani nevím.
"Ne.. nebo vlastně jo.. já nevím." Mamka mě hned objala. Upřímně, potřeboval jsem to..
"Je to jen dočasně ano? Uvidíme jak to celé bude, a pokud nikoho nechceš a nebo chceš ještě počkat a najít si někoho podle sebe, pokusím se tvého otce přemluvit, ano? Jenom.. to prosím zkus.." Usmál jsem se na mamku, ona mě chápe. A je to pořád lepší než kdybych si ho měl hned vzít.
"Dobře.." Zase jsem šel do jejího objetí a po chvíli mě pustila. Taky se na mě usmála a odešla za tátou.
Tohle nějak přežiju.

Všiml jsem si zprávy od Karla. Ptal se mě, jestli už mám dobaleno a jestli si ještě na chvíli nechci volat. No.. pomohl by mi pokec s ním, takže asi jo.
Odepsal jsem mu, že na chvíli ještě můžu. Když jsem zkontroloval čas, bylo 20:07, takže je ještě čas. Hned jsem mu zavolal.
"Čau, tak co, už máš dobaleno? Sedl jsem si na moji postel, abych nepochodoval po místnosti když volám. Často se mi to stává a prostě jen nechci. 
"Jo, tak nějak jo.." Díky bohu už jo. Mám toho hodně a navíc mě to nebaví. A navíc mi to zabralo hodně času. 
"Tak to je dobrý. Kdy vůbec jedeš?" Brzo. Za necelé dvě hodiny a pojedeme dlouho. Mám rád dlouhé cesty, ale tahle bude prostě jiná..
"Za dvě hodiny.. A co vůbec ty děláš?" Zeptal jsem se..

-22:00-

Už je to tady. Všechno se balí do kufru a za chvíli mě zavolají, abych už šel. Stojím v koupelně před zrcadlem a dívám se na sebe.. Přemýšlím o všem možném a buší mi srdce..
"Georgi! Tak pojď, jedeme!" A je to tady.. Moment kterého jsem se celý den bál..

Sešel jsem schody dolů, mamka s tátou už byli u auta a čekali na mě. 
"Tak pojď." řekla mamka a otevřela mi dveře do auta. Sedl jsem si na moje místo, pustil si hudbu do sluchátek a snažil se usnout..

<3