Love is strange [Dsmp, ship, oneshot book]

≈ 2.9 - Nightmares ≈

Ship: Schlattbur
AU: non
Typ ff: Fluff, (bit of) Angst
POV: Schlatt

Na přání @Codienotfound Schlattbur 😍😍 Schlattbur>>> <333

Nic moc, ale proč asi ne

===================================

Pracoval jsem dlouho do noci na počítači. Už bych radši spal, ale moje deadline se blíží konci a nechci to vše dělat zase na poslední chvíli jako mám ve zvyku.

Wilbur, můj přítel, taky není nikdy moc nadšený, když pracuju takto dlouho, ale taky chápe v jaké pozici teď stojím, takže mi to prominul, pod podmínkou, že si dám potom aspoň dvoudenní přestávku od práce, což já díky bohu můžu udělat.

Projížděl jsem si to video už po třetí, abych se podíval, jestli je tam něco co se mi nelíbí, nebo co bych mohl změnit. Pár věcí se samozřejmě našlo i napotřetí.

Pak jsem slyšel vrtění, převrácení a lehké sténání. Otočil jsem se na židli, abych se do té tmy, kterou osvětlovalo modré světlo z mé obrazovky, podíval na mého spícího přítele, který sebou házel z jedné strany postele na druhou a kope nohama.

Po chvilce pozorování začal i mluvit ze spánku. "Ne." Z něj vyšlo poprvé, znelo to hodně zpanikařeně. "Nech- ne!" Bylo další.

Rychle jsem se zvedl a přišel jsem k němu. Když jsem ho viděl z blízka, viděl jsem, že se potí jako kdyby právě uběhl maraton.

Začal jsem ho budit, protože jsem rychle rozpoznal, že má právě noční můru. "Wilbure, lásko." Začal jsem s ním třást a on se ještě víc začal smýkat a vrtět sebou, začal i mluvit a křičet víc. "Nech mě být, prosím!"

Když Wilbur poprvé měl noční můru, vůbec jsem nevěděl co mám dělat, vzbudit ho? Nechat ho se vzbudit? Nakonec mi bylo řečeno ať za jakýchkoliv okolností vždy Wilbura vzbudím.

Je jedno jestli začne kopat, škrábat, házet sebou ze strany na stranu, ale musím ho vzbudit.

Abych byl upřímný, když jsem ho poprvé viděl mít noční můru, panikařil jsem, protože jsem nevěděl, že se něco takového v tak drastickém měřítku může stát. Nikdo, ani já, v mém životě moc netrpěl na noční můry, takže to bylo zajímavé překvapení.

Protože v tu dobu jsem ani nevěděl co za těmi nočními můrami stalo. Nakonec mi bylo vysvětleno, že je to kvůli traumatickým událostem co se mu v životě stali, proto je nutnost ho vzbudit, aby je nemusel prožívat znovu.

"WILBURE!" Zařval jsem, že by to i sousedi slyšeli, třásl jsem s ním o život a nakonec se vzbudil. Panika, slzy, zrychlený tep a dech.

"O můj bože." Vypadlo z něj, mezitím co stále lapal po dechu, spolkl slinu a pokračoval v dýchání.

Sedl jsem si vedle něj na postel a objal jsem ho ze strany. "Už dobrý, je to v pohodě." Objal mě nazpátek tak silně, že kdybych neměl takovou postavu jako mám, asi by mě udrtil a udusil zároveň.

"Tak to nebylo moc cool." Řekl a zasmál se, aby, hlavně pro sebe, trochu zklidnil situaci. "Myslím, že pro dnešek práci nechám a půjdu si lehnout s tebou. Sice budu muset pracovat zítra, ale myslím že to oba vydržíme." Wilbur na to kývl a pustil mě ze sevření, abych mohl jít uložit projekt a vypnout počítač.

Když vše bylo uděláno, hodil jsem sebou o postel a přitáhl jsem si Wilbura k sobě. Ten se hned schoulil na mé straně a objal mě, tentokrát ne tak silně.

Položil si jeho hlavu na moji hruď, "Je uklidňující poslouchat jak ti tluče srdce." Pověděl do tmy.

Začal jsem mu prsty pročesávat vlasy a nic jsem na to neřekl.

Řekl bych, že to nebylo ani pět minut a už jsem slyšel jemné pochrápávání. Usmál jsem se nad tím.

Teď už jen počkat, kdy spánek pohltí i mě do svých spárů snů a noci.

===================================

WC: 610

Krátké, fluffy, nic není potřeba říct. Jen možná, že je to trochu nudné, ale whatever.

Snad jste si to aspoň trochu užili, dejte vědět v komentářích jak se vám to líbilo či nelíbilo a snad se brzy uvidíme.

Nezapomeňte jíst, pít, spát a starat se o sebe, ušáčci a brzy na shledanou!

- Sam ;]
2/10/23, 23:19