Love is strange [Dsmp, ship, oneshot book]

≈ 2.7 - Crazy person needs crazy partner III≈

Ship: Quackbur
AU: vlastně ani nevím
Typ ff: Angst, Fluff
POV: Quackity

Enjoy hádám lmao

===================================
TW: obsesivní chování (trochu), alkohol,
===================================

Po našem krásném setkání se Wilbur na týden zase neukázal a moji mysl to nutilo přemýšlet dál a dál nad tím co se stalo.

Wilbur Soot. Člověk, který nechal explodovat vlastní zemi, kterou sám vytvořil. Člověk, který se následně nechal zabít vlastním otcem a o nějakou dobu později povstal z mrtvých.

Člověk, který přede mnou poklekl, aby ukázal svoji opravdovou oddanost. Možná by to všechny nevyvedlo tolik z míry a ocenili by více polibek na "potvrzení" jejich lásky, nebo nějaké hezké rande.

Ale to, že někdo kdo byl vždy ve vedení a honil si nad tím ego, poklekl a nechal někoho být výše než je on, co se týče postavení. To je to, co mě donutilo si uvědomit jak opravdu to Wilbur myslí, to co mi ukázalo, že to myslí vážně.

Asi kdyby mi dal pouze pusu, nebylo by to tak- osobní. Hádám.

Jako naposledy, nemohl jsem se vůbec soustředit na moji práci, protože jsem musel myslet na to jak to vypadalo a jaký pocit jsem cítil při tom, když jsem ho viděl pokleknout.

Jak mi to vyrazilo dech a moje oči byli dokořán otevřené, mezitím co moje mysl nepobírala co se před ní dělo.

Chtěl jsem všechny ty myšlenky posbírat a uklidit je do nějakého šuplíku a ten zamknout na pět zámku, aby žádná z těch myšlenek nespatřila ani špetku světla světa.

Chtěl jsem si sáhnout do mozku a všechny ty myšlenky vyhodit do koše, který stojí v rohu mé pracovny.

Nechtěl jsem přemýšlet nad tím, že jsem možná šílený, protože cítím, prakticky cokoliv, vůči tomu šílenému a obsesivnímu brunetovi. Nechtěl jsem přemýšlet že jsem možná taky trochu obsesivní, ale jen lehce.

Protože přestože já jsem, jako člověk, se snažil všechny tyto myšlenky zadusit a zamést pod koberec, moje podvědomí dělalo své dílo v plné kráse.

Snažil jsem se zapomenout, ale nešlo to. Nešlo zapomenout to jak žárlivě jsem se cítil, když se jednou Sally vrátila, jak moc jsem chtěl za tou rybo-ženou přijít a zahnat ji do těch hlubin, z kterých přišla a postarat se, aby se nevrátila.

Kolik zášti jsem měl v hrudi, když jsem Wilbura a Sally viděl společně vést konverzaci. Jak jsem chtěl Wilbura prohlásit za pouze mého. Ale vždy jsem byl schopný tyto myšlenky potlačit a zachovat si důstojnost.

Možná jsem šílený? Když nad tím přemýšlím, už je to jedno. Furt se na to ptám jako by na tom záleželo, ale nezáleží.

Nezáleží na tom co si já snažím říct a namluvit a na tom co moje mysl říká. Nezáleží na mě.

Záleží na tom jak se moje pocity a moje srdce rozhodne. Jak se cítí a po čem touží.

Bouch jsem hlavou o stůl, abych přestal přemýšlet. Abych mohl zastavit ten tok myšlenek, který mi jen dokola a dokola připomínal, že jsem skutečně zamilovaný do toho maniaka, který nejspíše trpí sadistickou psychopatií, nebo aspoň morální psychopatií.