Love is strange [Dsmp, ship, oneshot book]

≈ 3.7 - The final video ≈

Ship: Quackbur
AU: non
Typ ff: angst
POV: třetí osoba

No, tohle je hodně zajímavý, náhodně mě to napadlo, takže- yeahh

===================================
TW: sebevražda/zmínky,

===================================

"Pokud se na tohle díváš, jsem mrtvej." Byla první slova, která Quackity slyšel, když si pustil tu video nahrávku, kterou našel v pokoji svého, teď zesnulého, přítele. Seděl na zemi v pokoji zmíněného mrtvého, opřený o jeho postel.

Nevěděl co čekal, když co po těch víc než nečekaných zprávách, že se jeho přítel zabil, čekal. Bylo to už asi tři dny po tom co se mu tyto zprávy dostaly a on až teď byl schopen se sebrat a jít k němu do pokoje.

Vše vypadalo tak jako normálně, až na to že tu chyběl vlastník toho pokoje, který ho vždy doprovázel.

Našel jeho dopis na rozloučenou položený na stole, což už to samotné lámalo jeho srdce na malé, minisukní kousky.

Když si všiml té kamery hned vedle toho dopisu a u toho poznámka "Pro Alexe", nevěděl, co čekal, když si sedl na tu zem u jeho postele a smustil tu kameru. Poslední snímek pořízen jen pár dní před jeho sebevraždou.

Už jen ta věta samotná mu naháněla slzy do očí. Koukal jak jeho přítel seděl na židli před bílou stěnou a díval se s mrtvým pohledem do kamery.

"Vím, možná si myslíš, že si dělám srandu, ale myslím to vážně a mám pocit, že ty už víš, že to myslím vážně...protože se na tohle díváš." Pokračoval Wilbur.

"Vím, že jsem nikdy nebyl úplně člověk, který- uhh- vyjadřoval svoje pocity, ale to asi víš...protože mám pocit, že o mně víš všechno- až na tohle." Povzdyhl si. Což asi byla pravda, Quackity věděl snad všechno o jeho příteli, od oblíbené barvy až po to, jaká jídla má a nemá rád.

I když na tom už teď moc nezáleželo, protože tu věc kterou měl vědět hlavně, o té neměl ani tušení. I když cítil, jak se mu svírá hruď, poslouchat jeho zesnulého milého, jeho zesnulého Wilbura, mluvit o něčem takovém a dívat se na to jak hrozně mrtvě vypadá, i když stále dýchá a srdce mu bije, nemohl odvrátit pohled od té nahrávky, musel to vědět.

Musel vědět proč už tu jeho milý není, proč to udělal, co k tomu vedlo, protože ať řekne v té nahrávce cokoliv, na venek vždy vypadal šťastně, jakoby měl vše co si v životě přál a že měl vše pod kontrolou.

"A omlouvám se, tak nějak za všechno, že jsem asi nebyl ten nejlepší syn, přítel, kamarád a že jsem nic nikdy neřekl, i když...teď už je asi trochu pozdě, že?" Auč- to bolelo. "Teď už je pozdě", ano, bohužel bylo, už nebylo nic co by vrátilo čas zpět.

Wilburův pohled spadl na zem, už se nedíval do objektivu kamery, "Všechno se tak nějak- rozpadlo hned před mýma očima, víš? Myslel jsem, že mi bude líp, že všechno bude lepší a- a v jednu chvíli to tak i vypadalo...ani vlastně nevím proč se všechno zhoršilo," pokročil rameny, "asi nebylo nic co mělo dopad na mě a mé mentální zdravý přímo."

Znovu si povzdychl, "Ale to už je asi jedno, ne? Teď už je všechno jedno, je jedno proč, jak a kdy, nemám pravdu?" Ty jeho otázky.