Daleko od Milosti (Supernatural FF)

ŽÁDNÝ ODDECHOVÝ ČAS

Dean se probudil s myšlenkou, že odtud musí zmizet. Nebyla to rozhodně nová myšlenka, ani nijak objevná, plán se spolu s ní nedostavil, ale… Byla teď ještě palčivější, než kdy předtím.

V Casově objetí se mu podařilo prospat noc víceméně v klidu. Nějaké zlé sny se objevily, pokaždé se mu ale podařilo napůl se vzbudit. A přestože cítil bolest v celém těle, to uvědomění, že pro tuhle chvíli je v bezpečí, ho ukonejšilo do dalšího spánku, alespoň na čas prostého nočních můr.

Teď bylo ráno, zase ještě nějakou chvíli před budíčkem, a on se otočil ke Casovi. Ty modré oči z bezprostřední blízkosti… Bylo to jako pohlédnout do tváře bájné Medúze. Úplně ztuhnul a jen beze slova vydechl.

„Dobré ráno, Deane,” řekl anděl poklidně. „Zjistil jsem, že objetí skutečně uklidňuje. Jak se cítíš?”

Pravdivá odpověď by nejspíš byla sprostá. Jako by nestačilo, že si po fyzické stránce připadal, jako by ho přejel kombajn, ještě ho tenhle anděl zvládá oblbnout pouhým pohledem.

„Jsem v pohodě,” zalhal, z úst mu to šlo úplně samovolně. Byl zvyklý tímhle způsobem svému okolí nabulíkovat, že je v pohodě, třebaže například Sam mu to už dávno jen tak nespolkl.

A vypadalo to, že Castiel také ne. Možná se navzájem znali jen několik dní, ale tenhle anděl Deana zřejmě celé roky pozoroval.

„Bylo by to skvělé, pokud by to byla pravda,” řekl mírně zamračeně.

„Prostě předstírej, dokud se do toho nedostaneš,” zabručel Dean a začal si sedat, než si uvědomil, že je to pořád ještě krajně nepohodlné. Takže vstal hned po andělovi, který se vyhrabal z postele, aby mu uvolnil cestu.

Hodil na sebe košili, trochu zasykl, záda měl pořád citlivá a hrubá látka nebyla zrovna příjemná.

„Proč… Za co sem vůbec zavřeli Howella?” zeptal se u umyvadla na to, co mu vrtalo hlavou už nějakou dobu. „Neumím si představit, že proto– No, neumím si představit, že by se zamiloval do anděla nebo něco.”

Do tváří se mu při těch slovech nahrnula krev, zvlášť když se díval na Castiela, zkrátka…

Já jsem přece na holky.

Nuceně se pousmál, v matném zrcadle si zkontroloval levé oko. Otok už opadl a konečně na něj viděl.

„Zabil Iniase,” odpověděl anděl vážně, rozpaků jako by si vůbec nevšiml. „Bratra, který tu byl se mnou. Zabil ho úplně zbytečně, jen z rozmaru, tak musel nahradit pracovní sílu.”

Dean sevřel rty.

Tohle se mu nelíbilo. Pořád tu bylo poměrně vysoké procento lidí, na jeho vkus, a jestli je jich víc typu Howella, bude docela obtížné naplánovat vzpouru a útěk, aniž by do toho některý z nich hodil vidle.

„Je bezpečný s těma lidma něco plánovat?” zeptal se na rovinu, ale tak tiše, aby to případně nebylo slyšet mimo celu.

Anděl se zamyslel.

Nejspíš chápal podstatu problému a v duchu si přebíral, co a jak.

„Musíme to risknout, Deane,” řekl nakonec. „Nikdo další, jako byl Howell, tu snad momentálně není, všichni jsou tu za zradu, které se dopustili vůči lidskému rodu.”

„Jo, já taky, no,” broukl Dean, pomyslel na to, že ostatní si ale neberou dozorci každý večer do parády, takže jim musí asi speciálně ležet v žaludku. 

Mírně se otřásl, protože se v duchu znovu ocitl v místnosti bez oken, ale snažil se věřit, že dneska už se tomu vyhne.

Aby ochránil Case, nechal se přece už zlomit. Aspoň na venek, aspoň pro Dunna a ostatní. Zatímco uvnitř sliboval vážně hroznou pomstu a představoval si, jak je všechny zabíjí.