Nevinnost

~13~

Lilith

Upřímně řečeno, za těch šílených devatenáct let mého života jsem si už několikrát přála, aby mě srazilo auto. A teď, když ležím na silnici, která je trochu rozpálená od slunce, celá zkroucená bolestí, bych si neměla stěžovat. Ležím tu uprostřed silnice jako nějaký brouk, který se nemůže převalit ze zad na nohy - až na to, že ležím na boku, ale to je vedlejší.

Chvíli jsem nemohla popadnout dech, ale jsem v pořádku. Nic zlomeného nemám... teda myslím.

Několik lidí, kteří právě procházeli kolem, se zastavilo, aby se podívali na hrůznou scénu, která se právě stala. Stydím se za to, kolik lidí právě vidělo, jak mě srazilo auto.

Je to tak strašně trapné.

Myslím, že nic trapnějšího se mi v životě nestalo.

„Jste v pořádku?" Ozval se ženský hlas plný paniky. Žena si klekla vedle mě, opatrně mi položila ruku na rameno a sledovala mě s obavami vepsanými ve tváři.

Jestli jsem v pořádku?

Vypadám snad v pořádku?

Ne, nejsem v pořádku.

Jsem příliš daleko od toho, abych byla v pořádku.

Okamžik, kdy mě srazí auto, není takový, jaký jsem si vždycky představovala. Představovala jsem si ho brutálnější. Představovala  jsem si, že vykrvácím dřív, než někdo zavolá záchranku.

Tohle je šílené.

Jestli se to dozví táta, zabije mě a já už nikdy neuvidím svůj telefon. V tom případě je můj výkon v Candy Crush úplně na nic.

Proboha.

Panebože, asi se rozbrečím.

Tu hru miluju.

„Jste v pořádku?" Žena zopakovala svou otázku, ale já vnímala jen nepříjemné pískání v uších. Začala jsem také vnímat veškerou bolest v celém těle a hlavně v rameni, které mě bolí jako čert.

Když jsem byla malá mnohokrát se mi stalo, že jsem se málem vrhla pod auto.

Přísahám, že se ta auta objevují, jen když se rozhodnu rychle přeběhnout silnici.

Jednou mě málem srazilo popelářské auto.

Proto se teď před přecházením silnice nejméně čtyřikrát rozhlédnu na obě strany, ale tohle auto se tu objevilo zničehonic a bum! Lilith najednou leží na zemi v bolestech, protože ji srazilo auto.

Tohle se opravdu může stát jenom mně.

„Slyšíte mě?" Několikrát jsem zamrkala a několikrát se zhluboka nadechla. Chvíli mi trvalo, než jsem její otázku zaregistrovala.

„Hm? Jo, omlouvám se. Jsem v pořádku." Ujistila jsem ji a snažila se pomalu vstát.

Žena mě pozorovala a vypadala, že se každou vteřinu rozbrečí. „Je mi to strašně líto. Přísahám, že jsem vás neviděla a nestihla jsem to zabrzdit. Panebože, je mi to tak strašně líto." Pomohla mi vstát a já se na ni jen usmála, přestože mě také začínala pálit tvář.