Nevinnost

~22~

Lilith

Rowan odešel do práce někdy v půl šesté ráno, protože to bylo něco důležitého. Mila vzal ke své mámě, aby si ten pes užil i nějakou chvíli s rodinou, jako kdybych prakticky nebyla máma toho štěněte, které už několik měsíců není štěně.

Takže to mě tady nechává samotnou. Ale nestěžuju si.

Vzbudila jsem se někdy kolem jedenácté dopoledne z mého snad nejlepšího spánku, za celých skoro 20 let mého života.

Ke snídani jsem snědla polovinu krabice cereálií a u toho si pustila pohádka Na vlásku. Na tu pohádku bych se mohla dívat klidně cely den bez toho, aniž by mě omrzela jediná vteřina toho filmu.

Potom jsem si na televizi pustila youtube a našla si tam nějaké playlisty s písničkami od Arctic Monkeys, nebo The Neighbourhood a rozhodla se, že to tady trochu uklidím.

Umyla jsem nádobí. Uklidila jsem celou kuchyň a našla lísteček na lednici, na kterém se píše, jestli budu chtít oběd, tak se můžu stavit o patro níž k paní Petersonové nebo si zajít něco koupit.

Srovnala jsem všechny polštáře na gauči, otevřela všechny okna s nadějí, že se zbavím toho velkého horka, které v tomhle bytě panuje, všude jsem zametla a pak půl hodiny hledala vysavač, abych mohla vysát koberec v obýváku.

Potom jsem si dala pauzu, udělala si pití a protančila pár písniček než jsem se vrátila zpět k uklízení.

Ustlala jsem postel, uklidila Rowanovi skříň a poskládala mu všechno oblečení na hromádky, aby se v tom dalo alespoň trochu vyznat. Dala jsem nějaké prádlo do pračky a rozhodla se, že navštívím paní Petersonovou.

Když jsem vycházela z bytu, třikrát jsem se ujistila, že jsem zamkla dveře a pak se vydala ke schodům, když v tom jsem někoho zahlédla, jak stojí opřený o zeď u dveří vedlejšího bytu.

Zastavila jsem se a podívala se na něj. Jenomže jeho pohled si našel ten můj ihned, jak jsem se podívala jeho směrem. Má blonďaté vlasy, modré oči, piercing na nose a na pravém obočí. Má na sobě černé džíny spolu s černým tričkem, ruce má zasunuté v předních kapsách. Na pravé ruce má tetování, které nedokážu poznat.

Mé tváře nabraly tmavě růžovou barvu, když jeho oči zachytily ty mé. Trapně jsem se na něj usmála, ale on mi úsměv neoplatil a jen na mě zíral, až jsem si připadala, že mi zírá přímo do duše.

Jak neslušné.

Ještě chvíli jsem se na něj dívala se svraštělým obočím, než jsem mu naposledy věnovala úsměvem, zamávala mu a otočila se ke schodům.

Není to poprvé, co jsem ho tady viděla, ale nikdy se na mě nedíval zrovna tak, jak se na mě teď díval.

Strašidelný.

Co když je to nějaký nájemným vrah, kterého někdo najal, aby mě zabil?

Ještě víc strašidelný.

Paní Petersonová mi otevřela dveře pár vteřin po prvním zaklepání a jakmile mě zahlédla, věnovala mi široký úsměv, který jsem jí ihned oplatila.