Nevinnost

~21~

[druha část kapitoly obsahuje menší??? 🔞 scenku]

Lilith

Cítím, jako by se mým plicím nedostávalo dost kyslíku, jako by na mně ležel obří kámen a dusil mě.

Náhle jsem zaslechla, jak se dveře od ložnice pomalu otevřely a pak zavládlo naprosté ticho. „Rowane?" najednou zazněl mužský hlas, který mi vůbec není povědomý.

Mohlo by se snad stát, že se někdo vloupal do Rowanova bytu?

Ticho přetrvávalo a já začínala přemýšlet, jestli mám halucinace, nebo jestli tohle není jen další z mých podivných snů.

Několikrát se mi už stalo, že jsem se probudila s pocitem, že se mi někdo vloupal do domu, protože jsem slyšela hlasité kroky a neznámé hlasy. Byla jsem připravena čelit zlu, které se skrývalo za dveřmi mého pokoje, s basebollovou pálkou v ruce, a očekávala jsem ďábla na chodbě.

Nakonec se však jen ukázalo, že začínám být pravděpodobně šílená, ale Rowan mi opakovaně tvrdil, že je v pořádku, kdybych šílená byla.

„Je v pořádku být šílená," řekl mi, když jsem mu vyprávěla o svých podivných nočních zážitcích.

„Rowane," ozval se znovu ten stejný hlas. Pomalu jsem otevřela oči, několikrát zamrkala, ale spánek mě nijak neopouštěl.

Rowan má paže ovinuté kolem mě, tričko mám vyhrnuté až pod prsa a jeho jedna dlaň spočívá na mém holém břiše. Hlavu má položenou na mé hrudi a navíc mi zalehl levou ruku, kterou už skoro necítím. Deka je pravděpodobně někde na konci postele, nebo může být i na zemi.

Připadá mi, jako by Rowan vážil snad dvě tuny.

Ať už večer usneme v jakékoliv pozici, ráno se vždy probudím s Rowanem, který leží prakticky celý na mně. Možná jsem v noci náměsíčná, a tak se rozhodne, že mě zalehne, aby mě udržel na místě.

Ani by mě nepřekvapilo, kdybych ze spaní mluvila.

Nebo se možná Rowan v noci cítí příliš osamělý, a tak usoudí, že zalehnout svou přítelkyni je ten nejlepší nápad, jaký ho vůbec kdy napadl.

Pokud se Rowan brzy neprobudí, asi mi upadne ruka.

Ten chlap si povzdychl. „Rowane." Jeho hlas zesílil, ale s Rowanem to nic neudělalo.

Co když je mrtvý?

Zvedla jsem pravou ruku a položila ji Rowanovi na krk, abych se ujistila, že má puls. Pak se ale zhluboka nadechl, já ucítila jeho teplý dech na své kůži a tiše jsem si oddechla.

Ten muž zaťukal klouby na rám dveří a hlasitě si povzdechl, jako by už nevěděl, co má dělat. Po chvíli se ale rozhodl, že křičení je nejlepší nápad, který ho napadl. „Rowane!" zakřičel. Ale ani to s Rowanem nepohnulo.

Pomalu jsem se v jeho náruči otočila, prsty mu vjela do vlasů a zatahala ho za ně. Silně. Rowan zasténal, otevřel oči a pomalu se zvedl na loket. Místo toho, aby se zvedl úplně, ale položil hlavu na polštář nad tu mou a znovu mě objal.

Nevěřícně jsem zamrkala a štípla ho do paže, jako by to s ním snad mohlo něco udělat.

„No tak, Rowane. Vstávej, kámo," vydechl ten chlápek.

Nenápadně jsem se podívala přes Rowanovo rameno ke dveřím, přimhouřila oči a snažila se zaostřit na postavu.

Muž byl vysoký a měl dlouhé vlasy svázané do culíku, ale stál příliš daleko na to, abych ho viděla jasně.