Nevinnost

~26~

Lilith

Moje ráno začalo překvapivě skvěle. Mohla jsem se válet v posteli do jedenácti, i když to jsem neudělala. S Rowanem jsme si dali na čas s děláním snídáně a venčením Mila. Masáž prsou od Rowana byla na tom ta nejlepší, samozřejmě.

Hodiny mi začínají až od jedné, takže mám ještě nějaký ten čas.

No, teď ale budu muset běžet zpět domů a vyměnit si oblečení, protože ta ošklivá hnědá skvrna určitě neudělala ty růžové šaty hezčí.

„Strašně se omlouvám, nekoukala jsem se kam to jdu a-"

„To je v pohodě, srazily mě i horší věci než jen člověk." Usmála jsem se a mávla rukou, jako by moje šaty právě nebyly zničené kávou.

Smyje se to, nebo ne?

Doufám, že ano. Jinak budu brečet.

Ta holka přede mnou svraštila obočí a stiskla rty do rovné linie než znovu promluvila. „Vážně?" Zeptala se a vypadala trochu váhavě.

Kývla jsem hlavou a moje oči se na vteřinu přesunuly k mé ledové kávě, která teď dělá louží na chodníku. „Jo. Srazilo mě auto." Pokrčila jsem rameny.

To ji na pár vteřin umlčelo a chvíli na mě koukala, jako bych spadla z višně.. nebo z vesmíru. Ani se jí nedivím, někdy se sama sebe ptám, jestli jsem normální člověk.

„Promiň, cože?" Vykulila oči a obočí jí vyletělo vzhůru.

Jen jsem se usmála. „Nic se mi nestalo, nemusíš se bát." Zahihňala jsem se.

Sledovala mě, jako by nevěděla co říct. Pak se jí na rtech objevil úsměv. „Jsem Octavia, ale říkají mi Tavi." Představila se mi a podala mi ruku.

Octavia je alespoň tak o půl hlavy vyšší než já. Má zrzavé vlasy svázané do culíku a světle modré oči a pihy po celém obličeji. Je krásná.

„Jako to auto? Hustý." Řekla jsem a přijala její ruku.

To jsem možná říká neměla, protože zdvihla jedno obočí a divně se na mě podívala. „Já jsem Lilith, ale můžeš mi říkáte Lily nebo Lilis. Je to na tobě."

Tavi zakývala hlavou a usmála se, pak se podívala na moje šaty a úsměv jí trochu zvadl. „Ještě jednou se omlouvám. Nekoukala jsem před sebe." Mávla rukou na tu skvrnu na mé hrudi. „Můžu ti koupit nové šaty nebo-"

„Ne!" Přerušila jsem ji a ona zaklapla otevřenou pusu. „Myslím..." Nadechla jsem se. „Ne, to není za potřebí." Opravila jsem se klidněji a položila ruku na její rameno.

Nechci, aby mi kupoval něco, čeho mám plnou skříň. Navíc, peněz mám milióny na nové šaty.

Dobře, já peněz milióny nemám, táta má. Jen dostávám těch pár tisíc měsíčně, abych dokázala přežít po svém.

Brigády jsem si hledala od šestnácti, a byla jsem vyhozena z tolika prací, že by k tomu nestačily dvě ruce.

Ale furt nevím, odkud se ty miliony na tátovi úctě berou. Jediné, co dělá je že cestuje po světě a spí s jeho asistentkou.