Dvůr Zrady a Prokletých Slibů I. ✅

Kapitola VIII. Flashback

Kouř pocházející z pohřebních hranic byl cítit na míle daleko, přesto ani trochu nedokázal skrýt pach krve, která se vsakovala do zeme a sníh díky tomu dostával purpurovou barvu.

Žena která se sotva pohybovala, díky zraněním způsobených v boji která se ještě nestihla zahojit se přesto sklonila ke každému tělu ve sněhu a doufala že žádné z nich, nebude patřit nikomu koho znala.
Bylo to svým způsobem sobecké, jenže na to teď ani trochu nemyslela.

Nešlo to.

Jenže čím víc postupovala s vojáky k Ramielu, tím víc se jí zmocňoval pocit neklidu který se rozhořel uvnitř jí.

Cestou tam se připojil i Naxos, který to nejspíše vzal přes Jarní Dvůr aby dorazil co nejdříve.
Vojáci které přivedl sebou se ihned pustily do práce, aniž by jim někdo něco vlastně řekl.

Ocenila to.

,,Druhý prapor to odnesl nejvíce, téměř nikdo z nich nepřežil."
Přesto že to řekl stroze, hlas měl drcený žalem.
Což bylo naprosto pochopitelné neboť se jednalo o muže které přivedl ze své rodné země.

,,Mrzí mě to," pomohl jí přelézt menší hromadu kamení, která se sesunula a nyní bránila v pohodlnější cestě do průsmyku.
Uvítala to a přijmula jeho ruku, oba se tak ocitly před hromadou mrtvol, mezi kterými nebyly téměř žádní jejich vojáci.

,,Opravdu byl viděn naposledy tady?"
Byť byl její syn dobrý dobrý válečník a patřil k těm nejlepším, udržet téměř sám jednu pozici bylo těžké dokonce i na ní.

,,Ano, Taeneran se tady od něj oddělil."

,,Jenže to bylo před třemi dny," oba se rozhlédli po okolí, zda nenajdou známky života ale kam se podívali viděli jen mrtvé.

,,Možná se vrátil do druhého tábora, Noční Dvůr přeci přijal několik vojáků které odsud odnesli."

,,Možná ano, ale podíváme se až tam nahoru. Tahle hromada mrtvol se tu neocitla sama od sebe."
Byly na nich vidět známky podřezaných krků, přičemž většině z těl trčelo několik šípů.

Poznala je okamžitě a naprosto přesně.
Černo-šedé peří, které na jejich výrobu použila patřilo Malkah, její Harpyji kterou si přivezla ze své rodné země.
Každé sebrala a použila na výrobu šípů, které poté dala svému synovi a
on si je šetřil na den kdy si prý budou hodit nejlépe.

Jako kdyby věděl že válka kterou začali před lety, bude mít tak dlouhého trvání.

,,Jdeme."
Zasunula šíp do prázdného toulce, jako kdyby jí k něčemu vlastně byl.
O luk přišla už dávno, a za celé tři dny beztak bojovala v první linii kde nebylo místo k tomu aby jej mohla použít.

,,Měla by sis odpočinout, já se tam podívám."
Přesto že to Naxos myslel dobře, říct to někomu kdo většinu svých dní prožil na bojišti a tím někým byla Cessaira, zrovna dobrý nápad nebyl.

,,Zvládnu to."

,,Já vím že ano, ale sotva zvládneš chodit."
Zranění na noze se nechtělo rychle zahojit, krev prosazovala skrze ránu a vpíjela do obvazu který nejspíše někde sebrala a obmotala jen natolik aby mohla chodit.
Obrátil oči v sloup, protože dobře věděl že cokoliv říct by znamenalo několika hodinou hádku kterou by tak nebo tak vyhrála ona.

Na to se znali až příliš dlouhou a dobře.

,,Říkám že to zvládnu, pojď."
Předběhla ho a vylezla na skalní převis, nad kterým vedl už konečně ten nejužší průsmyk na samý vrchol hory.