Dvůr Zrady a Prokletých Slibů I. ✅

Kapitola XVII.

Nevěděla proč následuje onu kočku, kterou spatřila na chodbě.

Ale něco jí říkalo aby za ní prostě šla,
a tak obě procházeli prázdnými chodbami, než se konečně dostali do trůního sálu který nikdo nehlídal.

Ten byl téměř takový jako každý den, jen s tím rozdílem že v něm kromě nich dvou nikdo nebyl.

Koruna kterou Naxos měl téměř pokaždé na sobě, byla společně s Gwydionem položené na trůnu.
Obě věci byly jedinou částí, kde se nacházelo světlo které vycházelo právě od nich.
Jinak se zbytek místnosti topil v pološeru, které bylo tolik jiné než jaké vyhledávala.

,,Naxosi?"

Jenže její hlas se od stěn neodrazil, místo toho jej pohltilo ticho.
Žádná odpověď a ani žádný zvuk se nedostavil.

A tak jen sledovala jak si ona kočka vyskočila na druhý trůn, který tam ale před chvílí nebyl a sedla si na něj jako by jí patřil.

Tohle musel být sen, neboť v sále druhý trůn nikdy nebyl.

Nebyl důvod k tomu aby tam stál.

Měli pouze krále, nebo zatím měli jen krále.

Teď zírala ona upřeně na ní, mrskala ocasem ze strany na stranu a čekala až k ní Cessaira konečně udělá pár kroků.

Pak jen znovu z trůnu seskočila, protáhla se jí okolo nohou a počkala až k ní dojde.
Pak se protáhla skvírou mezi dveřmi, a zmizela kdysi v chodbě.

,,Počkej přeci! Počkej!"

Hlas se tenkrát nesl chodbou, nezanikl.

Ozvěna kterou způsobila byla děsivá, neboť se opakovala ve stejné hlubce hlasu jakým na kočku zakřičela.

Nevšímala si kudy běží, ani toho co se nachází kolem ní.

Když už si myslela že kočka někam zmizela, a ona běžela jen za stínem tak jí přeci jen konečně uviděla.

Seděla na kameni, až teď si všimla že není celá černá ale má na sobě bílou náprsenku.

,,Co si zač?"
Kočka se na ní nechápavě podívala, protáhla se a skočila na další kámen.

Samozřejmě že jí nemohla odpověď, byla to přeci jen kočka.
I když dost zvláštní kočka, žádnou takovou nikdy nikdy předtím neviděla.

Začala se tedy rozhlížet po okolí, které bylo zahradou před jejich palácem.
Květiny byly spálené, stejně tak jako tráva. Sochy rozlámané, jako kdyby tu vypukl požár a nikdo jej včas neuhasil.

,,Co se to stalo?" Zašeptala a zvedla ze země Hořec Modrý, který rostl jen na úpatí Ramielu.
Jenže než ho přitiskla k sobě, rozpadl se jí v rukou a jeho částečky dopadli na zem.

Palác který nazývala druhým domovem, se bortil pod náporem ohně který ho spaloval.

Chtěla křičet ale nešlo to.