Dvůr Zrady a Prokletých Slibů I. ✅

Kapitola XXIX.

Nastal čas, abych napsala tato slova která pro mě budou poslední.

Nakonec loučení je těžký okamžik, na který se nikdo nemůže dostatečně připravit.

Promiň mi že jsem udělala to co jsem udělala, moje rozhodnutí odejít bude pro některé sobecké, ale někteří jako ty to pochopí že jsem dál už nezvládla jít.

Možná jsem v tomto okamžiku selhala jako dcera, přítelkyně, matka, manželka, babička, a vlastně i jako osoba na tomto světě.

To selhání bylo z mého vlastního rozhodnutí odejít, proto tě nyní žádám, ne prosím aby jsi nenechala nikoho dávat si můj odchod za vinu.

Nikdo z vás žádnou na sobě nemá, tu jsem měla jen a pouze na sobě já.

Zatímco jsem trávila čas zde, v tomto domě kde jsem dokázala být kdysi šťastná, v hlavě se mi honilo mnoho protichůdných myšlenek, které mě držely svými drápy, když se nořily dovnitř a čekaly, kdo to vydrží nejdéle.

Nakoec to byly právě oni, kdo z nás dvou vyhrál.

Přísahám že jsem bojovala, ale také jsem při tom trpěla tak moc až bolest byla nesnesitelná.

Byla jsem poraženec ve vlastním těle, které budou mnozí nyní soudit jako kdyby bylo jejich.

Snažila jsem se téměř jedenáct let smířit s tím že je pryč, že se už nikdy nevrátí domů tou širokou cestou domů.

Že už nikdy neprojde alejí mohutných borovic, nikdy neprojde přes lány pšenice, že už nikdy neprojde dveřmi našeho domu abychom se s ním mohli přivítat.

Milovala jsem tvého syna celým srdcem, byl pro mě světlem když už jsem přestala doufat.

A naše děti byly dar, který jsem brala jako požehnání stejně tak jako Enalius.

Tak proč mi ho museli vzít!

Proč ho museli vzít nám všem...

Tohle je sobecké, vzít někoho kdo si to nezasloužil.

Sama uznej že je to pravda...

Prosím, postarej se o ně... Dohlédni na ně, až tu nebudu.

A ty Cessairo, za vše ti děkuji.

Za to že jsi mě přijmula i přesto vše do své rodiny, i když jsi věděla čím jsem byla.

Žádám toho tolik a při tom již nemám co nabídnout, kromě své omluvy.

Omlouvám si i Theně, že jsem jí tímto musela zklamat.

Odpusť.

Odpusť mi všechno...

Také chci, abys věděla, že se omlouvám za bolest, kterou jsem  nyní všem způsobila.

Nikdy jsem nikomu nechtěla ublížit a doufám, že si budete pamatovat všechny ty dobré časy a naši vzájemnou lásku která nás všechny spojovala.

Až do poslední chvíle jsem si vážila lásky, kterou jsme sdíleli, a vzpomínek, které jsme společně vytvořili jako rodina.

Ruka se jí třásla tolik, že nebyla schopná přečíst zbytek dopisu který po svém příchodu našla na stole v pokoji který Enalius používal jako pracovnu.

Byla přesně taková jakou si pamatovala, útulná plná knih které pocházeli z různých zemí.

I stůl byl pořád na stejném místě, před oknem s výhledem na moře které tak miloval.

Věci na něm byly dané tak, jak je tam její syn před bitvou nechal.

Včetně rozepsaného nejspíše dopisu, na nyní již zažloutlém liště papíru.

Stálo tam jen;
,,Měla by jsi vědět ž..." víc už napsat nestihl, a tak jen mohla neustále přemýšlet co vlastně chtěl napsat.

Svíralo se jí srdce, když nakonec přešla do další místnosti a sedla si na zem vedle manželské postele, kde četla dopis jenž jí napsala snacha Elysia.

Její studené tělo leželo na posteli, přikryté jen čistým prostěradlem které přes ní služebná přetáhla poté co jej vyměnila za to od krve.

I louži krve na podlaze utřela, než Cessaira přišla a padla mezi dveřmi na kolena.

Po doposlední chvíle nevěřila tomu že posel mluvil pravdu, že si Elysia vzala dobrovolně život.

Jenže teď když ve své druhé ruce držela tu její, studenou a od krve si uvědomila že to byla pravda.

Se slzami v očích tam seděla v pološeru, zcela potichu neboť každý vzlyk potlačila.

Věděla že brzy přijdou služebné, které svou paní umyjí a obléknou, než přijde čas pohřbu při kterém bude uložena vedle svého manžela na Měsíčním dvoře.

Věděla že ještě předtím se oznámí, že lady Elysia Valdis, vdova po princi Enaliusovi Valdis zemřela.

Věděla že ten kdo to oznámí bude ona, byla to její povinnost.

Ale nechtěla to udělat.

Seděla tam do té doby než se zcela setmělo, každého kdo chtěl vejít poslala pryč.

Jako by to chtěla co nejvíce oddálit.

Ale nemohla to dělat věčně.

Ne, musela přijmout to že další člen její rodiny už není.

A i před Elysiiny prosby, aby si to nikdo nevyčítal, tak to byla právě ona kdo si to vyčítal nejvíce.

V této prosbě zcela selhala.

Jak mohla tušit že se k něčemu takovému chystá?

Nebylo to poprvé kdy dala služebnictvu volno.

Nebylo to poprvé kdy své nejmladší děti poslala za ní, aby si jich jako babička mohla více užít.

Nic z toho neudělala poprvé.

Nebýt služebné, která se vrátila o něco dříve...

Povzdechla si s svůj obličej položila do dlaní, ve kterých stále křečovitě svírala dopis.

Měla po všem pocit jako by na tom měla část viny.

Mohla pro ní udělat něco víc?

Možná se měla postarat o to aby Enalius tehdy nezemřel...