Dvůr Zrady a Prokletých Slibů I. ✅

Kapitola XV.

Ticho lesa bylo v noci téměř ohlušující, ještě víc je však vyvádělo z míry že po hlídkách zde nebylo ani vidu ani slechu.

Dříve děsivý zvuk šumění listů ve stromech se stal léčivým pro několik vojáků, kteří zde po týdne bojů se všemi monstry uvítali alespoň tento zvuk než věčné vrčení a řev když došlo ke střetu.
Žádné posily které žádali nedorazily, a tak začínali společně s Cessairou být dost skeptičtí.

 I když byla zima, a oni se neodvážily zapálit oheň aby neprozradili svou pozici. Byly příliš hluboko, až sem museli jít aby se vyhli lovčím které na ně poslali Daglani.

Ale chlad jim přišel jako připomínka, že jsou stále naživu a bez ztrát. Někteří byli sice zranění, ale nebylo to nic vážného s čím by se nedokázala Cessaira s Tariqem poradit.
Ale oba to poměrně vyčerpalo, obzvláště jí jelikož vydala víc sil než předpokládala.
 
Uvnitř starého, rozpadajícího se stromu, který si vybrali k přečkání dnešní noci byly všichni už velmi vyčerpaní.
Byl to ten nejlepší úkryt, který jsi našli během krátké doby, neboť se začalo stmívát příliš rychle na to aby tento jev způsobila příroda.

Cessaira měla od té doby pocit jako by jí spalovala zevnitř horečka, a když se dotkla přívěsku na svém řetízku byl překvapivě horký.
Ne od toho jak se dotýkal její kůže, ale žhnul jako by snad někde byla snad přítomná samotná Temná Matka.

Ale ta se většinou neobjevovala sama od sebe, pokud jí někdo vyvolal příliš rychle a nesprávně mohlo to mít fatální následky.

,,Děje se něco?" Tariq jí podal kus chleba, který vděčně přijala a začala ho pomalu přežvikovat.

,,Netuším, ale mám pocit že něco není v pořádku."
Něco bylo i ve vzduchu, který se zdál těžký a zatuchlý.
Nejdříve si myslela že se zápach bere z bažiny, ale na ten si už zvykla a když se k močálu přiblížila tak zde nebyl.

,,Vezmu si hlídku, měla by jste si pro dnešek odpočinout."
Dnes už neměla sílu odporovat, a tak mu jen do ruky podala svůj druhý meč a vydala se za vojáky kteří už spokojeně odpočívali.

Každý výdech měl za následek přízračnou mlhu, která se rychle rozptýlila do tmavého vzduchu kolem ní, což  jen připomínalo, jaká ji byla zima. Objala si nohy trochu blíž k sobě, položila bradu na kolena a zavřela oči. Stromová díra byla stísněná, nepohodlná a na rozdíl od prostorných stanů, nebo ještě lépe luxusních zámeckých komnat, které by vám byly poskytnuty.

Připadala si jako selské dítě, nechtěné a opuštěné v lesích.

Hladové.

Unavené.

Svými způsobem i osamělý jako les kolem ní.

Nikdy před tím si v životě nepřipadala tak osamělá.

Napadlo jí, jestli to tak cítí i vojáci zde, ale nechtěla je budit kvůli takové otázce.
Oční víčka jí začali pomalu padat únavou, ale stále se přinucovala aby ještě chvíli dokázala udržet oči otevřené.

Přeběhl ji mráz po zádech, když se prsty levé ruky dotkla rány která jí zůstala po dýce a do zbytku těla jí tak vystřelila znovu palčivá bolest. Ať se snažila jak chtěla, její magie ránu zacelit nedokázala.
Po chvíli už měla oči tak unavené, že dobře věděla, že v tomto stavu už to dlouho nevydrží.

Byly příliš vyčerpaní, a tak sebou trhla při každém větším zvuku.

Co by se stalo kdyby na ně teď Daglani zaútočili.

Dokázali by je teď porazit, v takovém stavu.

Našli by je pak jejich muži někdy v stísněné díře stromu, míle od tábora?

Nikdo z nich ještě nebyl připravený zemřít v tak vážném tichu. 

,,Ráno bude všechno v pořádku," zalhala sama sobě a opřela se konečně o kmen stromu.

Ležela i na horších místech, než byl strom.
Přitáhla si blíž k tělu plášť, jenž byl roztrhaný a roztrhaný, trny z větve kousek od ní se jí zabodly do zad ale ignorovala je.
Byla příliš unavená na to, aby ses o to starala, příliš vyčerpaná na to, aby v tomto okamžiku reagovala na jakýkoli náznak bolesti.

,,Generálko," byl to Tariq, který jí zacloumal ramenem a ukázal směrem někam do houští.

,,Co se děje?"

,,Máme společnost."
Vytáhl svůj meč z pochvy, pomohl Cessaiře vstát a ta zas vytáhla Narben, který se v měsíčním světle matně leskl.

Dokonce i zbývající osm vojáků se vzbudilo, nechápavě se dívali na generálku a svého kapitána kteří již stáli v bojovém postavení, a dívali se někam do keřů které byly zahalené nyní již v pološeru.

,,Neútočte," sykla po nich okamžitě, když viděla jak vytahují své zbraně a připravují se na útok.

Cizinec se blížil pomalu k nim, nezdálo se že by na ně chtěl okamžitě útočit, rudé oči žhnuli jako dva zářivé rubíny.

Nakonec se tvor zastavil a Cessaira už si byla konečně jistá, kdo tím tvorem je.

,,Makario, ty potvor jedna. Na ty tvoje nečekané příchody už jsem stará, chceš snad aby mě chytnul infarkt," byla vděčná že svou klisnu vidí, a tak jí jemně popleskala po plecích.

,,Raději se vydáme na cestu, náš úkol jsme splnily."

Nikdo neprotestoval, všichni se těšily až dorazí zpět do tábora a budou si moc pořádně odpočinout.

,,Jsem zvědavý jak to vypadá v táboře,  přeci jen je to několik týdnů."
Zeptal se jeden z mužů, který podpíral dalšího a pomáhal mu překonávat spadlé stromy.

Ráda by onomu vojákovi pomohla, ale vysadit jej do sedla Makarii by byl pro něj rozsudek smrti.
Kelpije uznávala pouze Cessairu, která jí zkrotila již před stoletími.

,,Upřímně netuším, ale mám pocit že si to někdo odskáče."

,,Není to támhle tábor?"

Tariq ukázal na vojáky před nimi, ti na něco upřeně zirali a jediný kdo se na ně otočil byl samotný Naxos.

Cessaira pustila otěže Makarie, a kulhavým krokem se k němu rozešla.

Ten se na ní jen upřeně díval, jako by snad počítal kdy se složí na zem.

Ta se jen porozhlédla po bojišti, pak se na něj znovu podívala.

Nic neříkal, a jen nepřítomným výrazem stál dál na místě.

,,Kurva, co se to doprdele stalo?"

To už se k nim vydali i dva léčitelé, když se jeden u nich chtěl ujmout jí zavřela hlavou a ukázala na muže za sebou.

,,Asi jsem něco kurevsky posral," dostal ze sebe Naxos konečně.

,,Co si posral?"
Hlavou jí běhala řada myšlenek, ale žádná z nich nebyla ta kterou její bratr nakonec řekl.

,,Asi jsem přišel o snoubenka."

Uf, dvě kapitoly v jeden den je u mě sakra zázrak - obzvláště když je nemám vůbec předepsané dopředu 😅