Twenty-five and his goalie

II.

„Suchýýýý! Kde máš manžílka? Nikde ho tu nevidím," pištěl zvesela Marcelka, když nahlížel k nám do pokoje. Rychle jsem k němu doběhl a přibouchnul mu dveře přímo před ksichtem.

„Nejspíš je zahrabaný někde v peřinách. Dělá to vždycky, když mu není dobře. Navíc děláš bordel, akorát ho vzbudíš," vzal jsem ho hezky za ručičku a směřoval ho k jeho pokoji.

„Že si stěžuješ zrovna ty," odfrknul si Špaček a lomcoval u toho klikou od svého pokoje. Oprava, od jeho domnělého pokoje.

„Ty debile jeden," syknul jsem na něj a odtáhnul ho pryč. Snažil se totiž marně dobýt k trenérovi. Doufám, že používá nějaké silné prášky na spaní, protože pokud ne, všichni jsme zítra dost v prdeli.

Rozhlédl jsem se chodbou. Začal jsem počítat. Ale ať jsem počítal, jak jsem počítal, napočítal jsem sedm. Kurva!

„Má vás být osm! Kdo nám chybí?" začal jsem malinko panikařit. Teď proklínám Jirku, že mě tam nechal. Sám jsem pil docela dost, ale tihle to fakt přehnali. Táhnul jsem je sem přes pět ulic a zabralo nám to minimálně hodinu.

„Svozka to zalomil na schodech," zamumlal Čech a vypadal, že tady sebou každou chvíli sekne. Protočil jsem očima. Jeden lepší jak druhý. Chci dostat zaplaceno za to, že jim tu dělám dobrovolně chůvu. No, dobrovolně. Mohl bych se na ně vysrat, ale to už bychom o nich nikdo nikdy v životě neslyšel.

Jednoho po druhém jsem je začal postupně ukládat do postele. S některými to šlo lépe s některými hůř. Někteří museli předem absolvovat zastávku na rande se záchodovou mísou, někteří zase překypovali až moc pozitivní energií.

Když se mi po čtyřiceti úmorných minutách podařilo za všemi zavřít pokoj, ať už si tam dělají co chtějí, zbývalo mi najít posledního. Doufal jsem, že zůstal hezky na schodech, protože rozhodně neplánuji běhat po městě a hledat ho.

„Aww. Ty umíš hezky počkat. No to jsou mi novinky," ušklíbnul jsem se. Znal jsem ho už odmala. Prakticky jsme spolu vyrostli.

Kecnul jsem si vedle něj. Miloval jsem naše opilecké noční deeptalky, tak proč si zrovna jeden nedát?

„Lhal jsi," prolomil po chvilce ticho. Nepodíval se na mě. Koukal před sebe a pohrával si s prsty na rukou.

„O čem to mluvíš? Nelhal jsem, říkáme si přece všechno, nic bych před tebou netajil," odpověděl jsem mu. Mlčky jsem vyčkával, až se na mě konečně podívá.

„Lhal jsi. O Jirkovi. Není mu špatně. Viděl jsem ho odcházet. Vypadal dostatečně zdravě," držel si nic neříkající výraz.

„Asi se ti to jen zdálo. Jsi dost mimo. Nebylo mu dobře, tak se vrátil na pokoj," odseknul jsem mu. Pohrdavě si odfrknul. Rozeznal jsem na něm to zklamání v očích. Poznal, že mu lžu.

„Doufám, že k tomu máš alespoň dobrý důvod. Dobrou noc," naposledy se na mě podíval, než zmizel nahoře v pokoji.

Kurva!

————

„Ty pláčeš?" optal se mě Jirka, když z mých úst vyšel tichý vzlyk. Rychle jsem si setřel slzy a zachumlal se ještě víc do peřin. Nechci s ním teď mluvit.

„Tomí, copak? Stalo se něco?" ozval se opět jeho ustaraný hlas. To to nemůže nechat být? Nic mu do toho není.

„Nech mě být," odseknul jsem mu docela hnusným tónem. Ale ať si hledí svého. Doteď si užíval, nemusel se vůbec vracet.

„No tak. Udělal jsem něco špatně? Pokud ano tak se omlouvám," slyšel jsem, že šel směrem k mojí posteli. Opatrně si sednul na její okraj a jemně mi vískal vlásky.

„Ne, ne. To ne. Jenom...nechci o tom mluvit," zamumlal jsem už o něco tišeji. Nemá cenu si tu znepřátelit úplně všechny.

„Dobře. Určitě bude všechno dobré, uvidíš," zašeptal a přilehnul si ke mně. Zezadu mě obejmul kolem pasu a nepřestával si pohrávat s mými vlasy. 

Netrvalo dlouho a podařilo se mi usnout. Moje podvědomí nejspíš vytušilo, že je v bezpečí. A to bylo špatně. To zavánělo průserem.

————

„Co se tváříš jak kakabus?" zeptal se mě Špaček, když jsem se dobelhal k nám na pokoj. Pořád jsem z něj dost cítil alkohol. Chlastal jako jeden z nejvíce. Že mě to stále překvapuje.

„Nic. Blbě vidíš. Seš mimo," odpálkoval jsem ho. Chtěl jsem se převléct do něčeho na spaní. Respektive, sundat ze sebe ty vrstvy oblečení nasáklé potem, chlastem a kdo ví čím vším.

„No taaak. Nebuď bručoun," mlel si dál a tlemil se u toho jak vyšinutý. Protočil jsem oči v sloup. Nehodlám ho teď poslouchat. Nějaký jeho opilecký chytrosti. Vždycky má pocit, že dostal dar od Einsteina.

„Zalez si zpátky do brlohu a mě nech na pokoji," odseknul jsem mu a chtěl si přes hlavu přetáhnout triko na spaní. Ovšem místo toho se mi kolem těla omotaly něčí paže. Co to kurva-

„Tak se nezloooob. To bude dobreeeee," řval mi do ucha jak pominutý. Shodil jsem ho ze sebe a než stihl zaprotestovat, dovedl jsem ho zpátky do postele. Smál se u toho, idiot.

„Teď budeš hezky držet klapačku, nebo všem vykecám, že pořád spíš s plyšákama," nadzvedl jsem jedno obočí a vyčkával na odpověď.

Konečně sklapnul, což jsem si přebral jako souhlas a spokojeně se konečně vydal do své postýlky. Alespoň na pár hodin snad zamhouřím oči.

„A já zase řeknu, že neusneš bez rozsvícené lampičky," ozval se po chvilce jeho posměvačný hlas. V tu ránu mu na hlavě přistál polštář. Kretén jeden.

„Víš, co je zvláštní?" naprosto změnil téma a jeho hlas zněl najednou zcela střízlivě.

„Hmm," to jsem zvědav co ta jeho nepovedená šiška zase vymyslela. Jestli kvůli tomu budu muset vstát a zalepit mu pusu kobercovkou,
nechám ho rovnou spát na schodech.

„Že nejsou slyšet ti dva. Možná by měl být Kulich nemocný častěji," no nene. Ono to umí říct i něco normálního. Smekám mu tady.

„Jo, to by teda měl," zamumlal jsem mu v odpověď. Ať už se mají věci jakkoliv, nemocný není. Kecají pěkně oba dva. Ale já přijdu na to proč. Co nám ti dva lháři tají.

„To neznělo moc nadšeně," nadzvedl se na loktech, aby na mě viděl.

„Chci jenom spát," odpálkoval jsem ho a přetočil se na druhý bok. Ráno moudřejší večera, nebo jak to je?

Dobře, zjišťuji že to prakticky skoro vůbec není o našem milovaném Kuchánkovi, ale snad se líbí <33