Twenty-five and his goalie

X.

Možná bych měl přehodnotit svůj status nealkoholika. Protože ten počet flašek, co se za poslední týden nashromáždili už decentně přesahuje hranici.

Ale když ono je to tak dobrý. Mít prázdnou hlavu. Nic neřešit. Nic nedělat. Nic nebýt... Jenom si existovat, aniž by na mě měl okolní svět vliv.

Netušil jsem, jak se z téhle prekérní situace dostat. A upřímně? Bylo mi to šumák. Velmi brzy už tady stejně nebudu. Zmizím pryč. Daleko od toho všeho. Daleko od života...

Pozoroval jsem hvězdy. Jak si hezky a bezstarostně svítí na nebi. Jak všichni chodí pod nimi a obdivují je. Ale...jejich světlo se k nám dostane klidně až za několik milionů let. Možná...možná, že už ta hvězda dávno vyhasla. Umřela, ale my si toho nevšimli. Nikdo si nevšiml, že už není mezi námi, protože stále máme její světlo, které po ní zbylo.

Je to tak i s lidmi? Nepřipouštíme si, že nás navždy opustili, protože zde stále po nich něco zbylo? Bude to tak i se mnou? Vzpomene si na mě někdo, až odsud zmizím?

———— (Suchyho pohled)

„Takže, jaký je tvůj plán G, nebo u jakého písmenka jsme to vlastně skončili?" dobíral si mě Svozka, když už jsem se dva dny neúspěšně pokoušel usmířit s Kulichem.

„Jdu se projít," zamručel jsem v odpověď a bez dalšího slova si to štrádoval hezky ven. Když mi není schopen poradit, může si ušetřit alespoň ty kousavé poznámky. Kdo na ně má být pořád zvědavý?

„Jo. Myslím, že tato strategie, už určitě zabere," uchechtnul se. Moc dobře věděl, že mě tím akorát tak ještě víc štve. Idiot. Jen ať si počká. Až bude mít další krizovku se Špáčou, s klidným srdcem se na něj vyseru. Nic jiného si ten hajzlík nezaslouží.

K mému překvapení venku nebyla zas až taková zima. Tudíž jsem si úplně v pohodě vystačil s mojí mikinou s medvídkem. Naprosto jsem ji zbožňoval. Dostal jsem ji tenkrát od-

Z myšlenek mě vytrhnul šepot, který se ozýval nedaleko. Ne, že bych se bál, ale venku se během chvíle stihlo setmět, což samozřejmě vždycky vyžaduje zvýšení pozornosti.

Na moment jsem se zastavil a zaposlouchal se, ale když se znovu nic neozvalo, nechal jsem to plavat. Pravděpodobně to nic nebylo.

Jenže zanedlouho se proti mně rozešla postava, zahalená celá v černém. Což samo o sobě nic neznamená, jenomže už v té chůzi jsem poznal, že je něco špatně. Něco mu nesedělo.

Řekl jsem si, že to otočím, jenomže koutkem oka jsem zaznamenal, že za mnou jdou postavy dvě. A já si to zrovna namířil do dost pochybné uličky.

Dobře, klid. Hlavně nepanikař. Tohle zvládneš. Prostě kolem té postavy před sebou projdeš. Těsně za ní se dáš okamžitě do běhu, fyzičku máš dobrou, nic co bys nezvládl. Utéct pár sráčům. Nic, co bys nikdy předtím nedělal.

„Kam si myslíš, že jdeš, buzíku!" křiknul na mě jeden z těch vzadu. Přejel mi mráz po zádech. Skoro jsem se už radoval, neboť mě od svobody dělil necelý metr.

Vyvedlo mě to z míry natolik, aby mě mezitím stihli obklíčit. Skvělé! Zase budu muset vysvětlovat, odkud mám všechny ty modřiny. Pomalu mi začínají docházet výmluvy.

„Mluvím s tebou, buzerante," ozval se opět jeden z nich. Otočil jsem se k němu. Rychle jsem ho sjel pohledem. Sám bych ho v pohodě zvládnul, problém byl ten, že jsou tři a ne jeden.

„A já s tebou očividně ne," schválně jsem vyhledal jeho pohled. Možná mám tuhle bitvu prohranou, ale NIKDO na mě nikdy nebude čumět spatra. Na to mám svoji vlastní hrdost.

„Být tebou, moc bych si nevyskakoval, teplouši," oplzle se ušklíbl jeho kámoš vedle něho. Pomalu jsem přesunul svoji pozornost k němu, jako kdybych tu já měl celou dobu nadvládu, což já dokonale vyvádělo z míry.

„Divím se, že si klesnul na takovou úroveň, aby ses s buzíkem jako jsem já vůbec bavil," odpověděl jsem a úšklebek mu samolibě vrátil.

„Někdo tu očividně potřebuje ukázat, kde je jeho místo," vmísil se do hovoru třetí a než jsem stihl jakkoliv zareagovat, ucítil jsem na spánku štiplavou bolest. Instinktivně jsem zvedl ruce, abych si vykryl obličej.

Ten monokl už nijak nezachráním, ale pořád lepší vysvětlovat jednu modřinu, než domlácený celý obličej.

Chystal jsem se na další ránu, tentokrát do břicha, které mi zůstalo nechráněné. Jenomže očekávaná bolest se nedostavila.

Zkontroloval jsem tedy dění okolo a hledal důvod, proč už se dávno nechoulím na zemi do klubíčka kvůli křečím, které mi mají pulzovat celým tělem.

Důvodu se mi dostalo okamžitě, neboť kolem mě teď postávalo asi deset lidí, přičemž po mých zakuklených přátelích ani vidu ani slechu.

„Jsi v pohodě?" zeptal se mě nejbližší z nich. Chvíli jsem se snažil podle přízvuku odhadnout odkud je, ale nakonec jsem to vzdal. Nezáleží na tom.

„Jasně," přikývnul jsem. Rukou jsem si prohmatal citlivou kůži kolem oka. S monoklem můžu počítat na sto deset procent.

„Díky," dodal jsem ještě. Nejsem nezdvořák, za koho mě máte?! Docela by mě zajímalo odkud a hlavně proč se tady vzali, ale ve finále to není tolik podstatné. Zachránili mi kůži, toho si cením.

„Za málo. Navíc...nechat tě ve štychu, znamená mít problémy s tvým boyfriendem a to nikdo nechceme. Dal jasně najevo, že pokud ti někdo jen zkřiví vlásek, nedočká se ranního svítání," pokrčil rameny.

Zůstal jsem zmateně civět. Můj-můj boyfriend?! Slyšel jsem dobře? Asi si mě s někým spletl, ne?

Jenže než jsem se na to stihl zeptat, slehla se zem i po nich. Divný. Celý dnešní večer byl dost divný.

Raději jsem moc neotálel a klusem se vydal zpátky na hotel. Kdo ví, koho bych tu ještě mohl potkat.

„Musím ti něco říct!" vtrhl jsem ke Svozkovi do pokoje. Kompletně jsem ignoroval Špačkovu přítomnost. Nebo mi to spíš bylo jedno.

„Šel jsem se projít. A když jsem zašel do jedné uličky, tak mě tam přepadli nějaký cápci. Měli blbý kecy a pak mi jeden dal pěstí. A pak když jsem čekal, jak se to vyvine, tam přišli nějací jiní borci a vlastně mě zachránili. A když jsem jim poděkoval, řekli mi že kdyby mi nepomohli, tak by je můj boyfriend-"

Doufám, že se líbí <33