Twenty-five and his goalie

XII.

Suchyho pohled

Netuším, co bylo ve vzduchu, ale něco v něm být muselo. Protože hned jak jsem se vzbudil, cítil jsem, že dnešek bude skvělý. Nevím, čím to bylo, ale-

No dobře, možná, že to bylo tím, že jeho ruku stále ležela kolem mého pasu a objímal mě takto celou noc. Díky tomu, jsem se mohl celou dobu cítí v bezpečí.

Zkoumal jsem jeho tvář, nebo spíš tu část, na kterou jsme viděl, neboť byl zavrtaný v přikrývkách až po uši. Měl tak hebkou pleť, kterou jsem mu tiše záviděl. Byla prakticky dokonalá, bez jakékoliv chybičky.

„Dobré ráno i tobě," promluvil tím svým ranním chraplákem, v tu ranu jsem polekaně nadskočil. On intuitivně vycítil, že ho tady už nějakou tu dobu pozoruju, jako nějaký úchyl?!

„Nemusíš se hned červenat," přimhouřil oči, načež jsem se raději odvrátil, aby neviděl, že jsem zrudnul ještě víc.

„Ale ale, snad se nám tu někdo nemění v rajčátko," nepřestával mě provokovat. Naoko opovrženě jsem si odfrknul, což jsem nejspíš dělat neměl, neboť jsem se velmi rychle ocitl v pevném sevření.

„Co to bylo?" nadzvedl tázavě jedno obočí. Je zajímavé, jak se najednou dokázal tak rychle probrat. Mně by to trvalo minimálně půl hodiny.

„Vůbec nevím, o čem to mluvíš," popřel jsem a následně se snažil vyprostit z jeho sevření. Což se mi k nevelkému překvapení vůbec, ale vůbec nedařilo.

„Kampak bys chtěl, kocourku?" škodolibě se zašklebil. A jéje. Tohle nevěstí nic dobrého.

Začali jsme se mezi sebou rvát a chvíli jsem měl pocit, že bych i mohl převzít kontrolu, jenomže v tu chvíli někdo zaklepal na dveře a my si to sletěli s postele rovnou na tvrdou zem.

„Potřeboval-" Svozka se při pohledu na nás zarazil hned po prvním slově. A kurva! Musel přijít zrovna on?! Teď se ho nezbavím, dokud mu nezodpovím všechny jeho dotěrné dotazy.

„Nevadí. Přijdu později. Nenechte se rušit," zamumlal a tak rychle jak se zjevil, vycouval zase z pokoje ven.

Teprve teď mi došlo, že ani jeden na sobě moc toho oblečení nemáme, a jak tak znám Svozku, domyslel si zajisté dost zajímavé scénáře. A než z toho začnete vyvozovat kdejaké závěry, v noci je prostě hrozný vedro a já se odmítám vařit v mikině. Nic jiného v tom není. Tečka, konec diskuze.

Podívali jsme se na sebe a oba jsme propukli v hlasitý smích. Ani nechci vědět, co za drby se stihne roznést, než vůbec dojdeme dolu na snídani.

Svozka docela překvapil, protože na mě v jídelně koukal jako jediný. Nasadil ten svůj rádoby vševědoucí výraz, což znamenalo jediné. Chce vědět všechny drby a to nejlépe okamžitě.

Když jsem se k němu ale rozešel, přeci jen jsem zachytil ještě jeden pohled. Marcelka si mě však měřil spíš podezíravě, než jakkoliv přívětivě.

Nechal jsem to být. Možná se jen pletu a něco si zbytečně domýšlím. Jenomže když si k němu přisednul Kulich, dali se okamžitě do hovoru a takto z dálky to působilo, že se o něčem hádají.

Týká se to mně?! Protože nejednou jeden nebo druhý zavadil koutkem oka o moji maličkost. Budu se na to později muset zeptat.

„Koukám, že omluva proběhla úspěšně. Možná trochu víc, než jsme čekali..." vytrhnul mě z myšlenek Svozka a při té druhé části se mu škodolibě zablýsklo v očích.

„Nic se mezi námi nestalo, jestli se ptáš na tohle. A ani nestane. Nikdy. Čistě přátelská úroveň," dodal jsem spěšně, než na mě začne chrlit ty jeho amatérský spekulace. Vůbec neví, o čem to vlastně mele.

„Když říkáš," pokrčil nevzrušeně rameny, ale já moc dobře vím, že už se rozhodl, na jaké straně stojí. A jen tak nic s ním nehne.

„A to má znamenat zase jako co?" rozmáchnul jsem kolem sebe rukama. Začínalo mě trošičku štvát, jak si všichni kolem hrají na dědky Vševědy, čímž ze mě dělají naprostého idiota.

„Abys otevřel oči a začal používat tu věc, co nosíš na krku," poklepal mi na hlavu, za což si ode mě vysloužil dost hnusný pohled.

„Proč mi pořád všichni říkají, že jsem slepej?!" zeptal jsem se spíš sám pro sebe, ale otázka ze mě vyšla nahlas, tudíž se Svozka nezdržel velmi chytrého komentáře.

„Asi protože jsi...? Něco na tom bude, když se shodlo víc lidí, nemyslíš?" Protočím nad tím očima. Nejsem slepý.

To pomyslný 'nic' nevidím proto, že žádné takové neexistuje. Ty idioti se jen rozhodli si ze mě dělat nehoráznou prdel.

———— Kulíškův pohled

„Koukám, že jeho omluva dopadla úspěšně," kývnul směrem k Suchymu Marcelka. S úsměvem jsem přikývnul.

„Jo. Kdybys ho viděl. Byl u toho také roztomilý- Co je?" zarazil jsem se v polovině věty, protože místo nadšeného výrazu, se na mě akorát mračil.

„Předtím, než se tady nad ním začne rozplývat, nezapomeň, že ti dost ublížil. A taky bych nevsázel, že tvoje city opětuje." Au. To malinko zabolelo, ale asi na jeho slovech něco bude.

„Neboj! Vím, co dělám. Jenom mám prostě radost, že je to mezi námi zase dobrý," ujistil jsem ho a upřímně se usmál.

„Takže ho neplánuješ pozvat, na rande do restaurace na romantickou večeři," pobaveně si oddechnul, ale já strnul v pohybu. Hned jak si toho všimnul, ze tváře se mu vytratila veškerá dobrá nálada.

„Dělal jsem si jenom srandu, Jirko! Neříkej mi, že jsi opravdu-" konec věty nechá volně viset ve vzduchu.

„Neřekl jsem, že to bude romantický. Prostě ho vezmu ven na jídlo. To kámoši občas dělají. Žádná věda," pokrčil jsme rameny.

„Jo, nic by na tom nebylo. Ale rozdíl je v tom, že ty jsi do něj zabouchnutej až po uši! Je ti jasný, že pokud v tom budeš pokračovat, bude tě to akorát víc bolet," na jeho poznámce něco bylo, ale já se rozhodl to prozatím ignorovat.

„Já na něj nedokážu zapomenout jen tak ze dne na den," odseknul jsem mu malinko podrážděně, čehož si musel jistě všimnout.

„Já vím. A chápu to. Jenom...pokud se z toho chceš dostat, musíš si ho přestat tak hýčkat a nepředstavovat si, že je to tvůj kluk," odpověděl nakonec.

Zbytek snídaně jsme proseděli v tichosti. Nebylo co říct. A já se poprvé začal zamýšlet, nad celou mou situací. Protože měl pravdu. Nemůžu ho nechat jít, když se ho za každou cenu snažím udržet u sebe.

Hi, další část je tady. Doufám že se líbí

Love you all

<33