Twenty-five and his goalie

XIX.

„Lásko. Bude to dobré. Brzy budeme zpátky doma. Hned jak skončí mistrovství se vrátíme a o tvojí mamku se postaráme. Zvládneme to spolu, hm?" vzal si moji hlavu do dlaní a konejšil mě jako malé dítě.

„Ne! Ne, ne, ne. To je špatně," kroutil jsem nesouhlasně hlavou. Nic takového se nestane. Nedovolím to.

„Ne? Proč ne?" nechápavě se mi vpíjel do očí. Bylo mi ho líto. On se tak snažil a já mu veškerou jeho snahu kazil. V našem vztahu jsem byl vždycky já ten problém. Ten, co všechno zkazí.

„Nemůžeš tady zůstat. Já...teď mě dobře poslouchej ano? Musíš tu nabídku přijmout, jasný? Chci aby sis splnil svůj největší sen, prosím," koukal jsem na něj se slzami v očích. Nějak jsem se jim přestal bránit.

Opět mezi námi zavládlo ticho. Vypadalo to, že nad mými slovy přemýšlí. A já, i přesto že mě to bolelo, jsem doufal, že se rozhodne správně. Doufal jsem, že poslechne své srdce i rozum a půjde tam, kam ho to nejvíce táhne. Přál jsem si, aby okamžitě nasedl do letadla a odletěl dobývat svět za oceán. Protože dokud bude šťastný on, budu šťastný i já. Protože pokud to tak má být, naše cesty se znovu zkříží.

———— z pohledu hokejové hvězdy

„A teď mě pro změnu poslouchej zase ty, ano? Ať už se stane cokoliv, budu tady s tebou, jasný? Nikdy tě neopustím. Všechno zvládneme spolu. Slibuju!" setřel jsem mu slzy z tváří. Vidět Jirku plakat bylo tak...vzácný, že mi to vždy lámalo srdce.

„Ale-" pokusil se namítat, ale já mu zakryl pusu rukou. Nechci slyšet žádné námitky. Věděl jsem, že minimálně jeden z nás z toho vyjde ze zlomeným srdcem. Čeho jsem se však obával, že zlomím srdce nám oběma.

„Slibuju," zopakoval jsem a na důkaz svých slov jsem ho políbil. Byl to jemný přesto vášnivý polibek. Říkal jsem mu tím, že jsem opravdu tady. Že tu vždycky budu.

„A teď půjdeme spinkat, hm? Potřebuješ si odpočinout," rozhodnul jsem neúprosně. Nic nenamítal. Pouze si mě přitáhnul do objetí, a stisknul jak nejlevněji dokázal. Svým způsobem jsem se pro něj stal jeho soukromým plyšákem, avšak na nic jsem si nestěžoval. Oběma nám v náruči toho druhého bylo příjemně.

Dlouho jsem nemohl zamhouřit oči. Svědomí mi nenechávalo spát. A když jsem si byl jistý, že Jirka už opravdu spí, nechal jsem volný průchod vlastním slzám.

———

„Může mi někdo kurva vysvětlit, co to dneska mělo znamenat?! Kulich! Víš co je to branka? A jestli jo, víš že se máš trefovat do ní?! Protože jediné co se ti dneska povedlo bylo rozbít plexisklo a to hned několikrát! A ty! Tys v té bráně dostával?! Nebo si snad někde nahoře hledal holuby, protože tě musím zklamat, ale na stadionu jich moc nepotkáš! Buď se dáte laskavě dohromady, nebo odsud letíte oba. Máte na víc, tak začněte něco dělat, kurva!" za trenérem práskly dveře, až jsem leknutím nadskočil. Nikdo jsme ho ještě neviděl tak nasraného, ale nedivil jsem se mu. Dneska jsme opravdu dostali na prdel. A já myšlenkami létat někde mimo realitu.

„Chceš si o něčem promluvit? Protože tu nabídku pořád můžou stáhnout, přestože už jsi ji přijmul, takže to teď nesmíš vzdát. Něco se děje, to poznám," odchytil si mě o chvilku později Svozka. Zhluboka jsem si povzdechl. Proč to všechno musí být tak složitý?

„Jirkova máma...zhoršilo se to. Musí se vrátit domu a být tam s ní a-" nedokázal jsem větu dokončit, ale ani to nebylo potřeba. Dal si dvě a dvě dohromady.

„Jak to vzal?" zeptal se pouze. Zapomněl jsem, že Svozka mě má prokouknutého. Že moc dobře ví, jakou cestu si zvolím. Ví, že moje ego zase zvítězí. Ví, že nasednu do prvního letadla a zavítám za oceán.

„Řekl jsem, že tu s ním zůstanu," zamumlal jsem provinile. Bylo mi ze mě fyzicky špatně. Většího hajzla byste asi jen těžko hledali. 

„Proč mu to děláš ještě těžší?" v jeho hlase znělo zklamání. Jako kdybych byl malé dítě, které zrovna něco provedlo. Které zklamalo důvěru svých rodičů.

„Já...nedokázal jsem mu to říct. Třeba-třeba existuje způsob, jak bychom mohli doletět společně. Vždyť v Americe taky mají zdravotnictví!

„Tome, ta možnost neexistuje. Kdyby ano tak," odmlčel se. Věděl něco, co já ne. Věděl, vědě co?

„Kdyby ano tak co?" zvědavost mi nedala. Přestože jsem se jeho odpovědi bál, musel jsem to vědět. Jirka hraje výborně, určitě by se v zámoří taky uchytil, šlo by to nějak vymyslet.

„Nejsi jediný, kdo dostal nabídku. Ale on ji odmítnul. Věř mi, že kdyby tu nějaká možnost byla, odletěl by s tebou.

Píchlo mě u srdce. Níž už jsem klesnout nemohl. Jirka se všeho vzdal, byl ochotný obětovat svoji kariéru. A já ho v tom sobecky nechám samotného.

„Podívej se. Máš všechna práva sbalit kufry a odletět. Nikdo nemá právo tě tu držet. A Jirka to pochopí. Víc než kdokoliv jiný. Chce abys šel," domlouval mi Svozka, ale já se aktuálně cítil jako největší monstrum.

„Nezvládnu vztah na dálku," pokrčil jsem rameny. Říkal jsem pravdu. Nedokážu žít s vědomím, že člověka kterého miluju je na druhé straně polokoule, potřebuje mě a já tam pro něj nejsem.

„Běž si za svým snem," pousmál se Svozka a s těmi slovy mě tam nechal stát samotného. Samotného s mými myšlenkami a pocity.

Sednul jsem si na studenou zem a opřel se hlavou o zeď. Proč jenom ten život musí být tak složitý? Proč se po mně neustále chce, abych dělal těžká rozhodnutí?

Jít si za svým snem. Nevyžaduje se to po nás po všech? Není to ta otřepená věta, kterou nám všichni neustále připomínají? Taková cesta vyžaduje spousty obětí. Ale jsme ochotný je udělat?

Jsem já ochotný se jich vzdát ve prospěch něčeho mnohem lepšího?

Můžu si splnit svůj sen, aniž bych litoval všeho, co tím ztratím?

👀👀