Twenty-five and his goalie

XIV.

Suchyho pohled

„Tak buznička už stihla nakazit někoho dalšího. Zdá se, že to budeme muset vymlátit z vás obou," ozval se za našimi zády ten nechutný hlas, který jsem doufal už nikdy neuslyším.

Všiml jsem si, jak Jirka ztuhnul. Jeho výraz se změnil, byl úplně bez emocí. Narozdíl ode mě se nebál. Naopak. Vařila se v něm krev. Chyběli vteřiny, než na místě vybuchne.

Pohledem jsem ho prosil, abychom odsud vypadli. Zdrhli a někde se schovali, než se budeme moct bezpečně vrátit. Ale už předem jsem věděl, že on si říct nedá.

„Co že jsi to kurva řekl?!" rozkřikl se na něj a už si to jistým krokem rázoval přímo k nim. Tentokrat byli pouze tři. Ale stále měli přesilu. Navíc já jsem absolutně neschopný se s někým porvat, takže jestli si Jirka věří sám na tři, je to buď masochista nebo naprostý idiot.

Do očí se mi opět nahrnuly slzy. Věděl jsem, že musím něco udělat, ale zároveň jsme nebyl schopný se hnout z místa. Jenom tam přihloupě stát a celou tu hrůzu z povzdálí pozorovat. Připravoval jsem se na nejhorší.

A pak...všechno se to sehrálo hrozně rychle. Pamatuji si, že to byl Jirka, kdo zasadil první ránu. Následně už jsem viděl jen směs těl, pěstí, krve a bolestné steny.

Zavřel jsem oči. Dělal jsem to vždycky, když jsem chtěl, aby všechno zlé zmizelo. Představoval jsem si, jak vše špatné odchází, i když se v reálu nic nestalo. V té situaci mi to ale pomáhalo se uklidnit.

Najednou se rozhostilo ticho. Přesto jsem nedokázal otevřít oči. Bál jsem se toho nejhoršího. Vím, že teď přijde řada na mě, ale já už jim nedokážu čelit. Ta absurdní odvaha, kterou jsem ještě včera měl, byla ta tam. Jsem jen obyčejný srab. Nic víc. Hotová nicka.

Ucítil jsem na rameni dotyk a mimoděk jsem sebou cuknul. Jenomže ten dotyk byl jemný, opatrný, něžný...nebyla to rána pěstí, kterou jsem očekával.

„Tomí," promluvil na mě. Pomalu jsem otevřel oči. On...stál tam přede mnou. Měl-měl zakrvácený obličej a a těžce oddychoval. Měl natržený ret, ze kterého mu stékal pramínek krve. Ale byl tam. Stál tam živý a utěšoval mě, přestože to byl on, kde to schytal a to jen kvůli mně.

„Tomí," zopakoval a mně se pod jeho něžným hlasem podlomila kolena. Padl jsem mu do náruče a obejmul ho jak nejpevněji jsem dokázal. Nezaváhal ani setinu vteřiny a schoval mě ve své náruči.

„Už to nikdy nedělej. Prosím. Moc jsem se o tebe bál," zašeptal jsem roztřeseným hlasem, div se mi v polovině nezlomil. Cítil jsem, jak se klepu, ale nedokázal jsem tomu nijak zabránit.

„Dobře. Slibuju," odpověděl mi a stisknul mě ještě o něco pevněji. Takhle jsme zůstali ještě dlouhou. Do doby, než jsem se pořádně uklidnil.

Odtáhnul mě od sebe na délku paží, aby mohl zkontrolovat, že jsem v pořádku a když si byl jistý, líbnul mě na čelo. Mimoděk jsem se musel maličko pousmát.

„Pojď kocourku. Tvoje bříško povídalo, že potřebuje napapat," pousmál se tak, jak to umí jen on a propletl naše ruce, než jsme se vydali znovu na cestu.

Jestli mi v tuhle chvíli opravdu začalo kručet v břiše, jmenuji se na toho nejhoršího člověka na světě. Jemu tady jde o život a moje tělo se rozhodlo, že je pro něj mnohem důležitější nějaké zbytečně jídlo? Co jsem to za člověka?

„Možná...bychom měli prvně najít záchody a ošetřit ti tu ráno na obličeji," zamumlal jsem, když jsme stáli před budovou.

„Je to jenom natržený ret. Nic to není, nepotřebuji to ošetřit," protočil nad mou starostí očima. Tak to tedy jako ne.

„Ani omylem. Mohla by se ti tam zanést infekce a nebo ještě něco horšího. Proč musíš být vždycky tak nezodpovědný?! Nejdřív se porveš a pak se ani nedokážeš postarat o svoje zranění," dával jsem mu kázání, zatímco jsem ho táhnul dozadu na záchody, abych se na tu ránu mohl pořádně podívat.

„Ani se nehni," přikázal jsem mu, zatímco jsem došel pro papírové utěrky a navlhčil je, abych mu mohl ret omýt. Sice bych to měl vydezinfikovat, ale rozhodně mě nenapadlo, že bych ji dnes večer potřeboval, tudíž ji nemám s sebou.

K mému překvapeni zůstal Jirka nehnutě stát přesně jak jsem mu řekl a tak jsem mu začal jemně otírat ret. Ani o centimetr se nehnul, jenom mě celou dobu pozoroval, což mě dost znervózňovalo.

„Hned jsme zpátky," řekl jsem, když jsem mu smysl všechnu krev. Rána nebyla moc velká ani hluboká, dokonce se stihla už malinko zatáhnout. Naštěstí jeho krevní destičky fungují jak mají.

Bez námitek zůstal na místě, zatímco já šel za majitelem vysmlouvat lahvičku dezinfekce. Když jsem mu vysvětlil situaci, ochotně mi ji dal společně s tamponky. Nabídl mi i celou lékárničku, ale ta nebyla potřeba.

Když jsem se vrátil za Jirkou, obdařil mně svým úsměvem, čímž si ránu znovu protrhnul a opět mu z ní stékal pramínek krve. Zhluboka jsem si povzdechl a znovu se pustil do práce. Omluvně na mě zamrkal jako neviňátko.

„Tss. Au," syknul, když jsem mu dezinfekcí otíral ret. Nadzvedl jsem jedno obočí.

„To jako vážně?!" Dělá si ze mě srandu?!

„Bolí to," bránil se. On se mi vážně asi jenom zdá. Hraje si na hrdinu, ale jakmile dojde na dezinfekci, je z něj malá holčička?

„Před chvíli ses popral a teď šílíš kvůli dezinfekci?" zvýšil jsem hlas, ale v duchu jsem se skvěle bavil.

„Tak hele, nemůžeš srovnávat dvě naprosto rozdílné věci," namítal a uraženě si založil ruce na prsou. Jak vyspělé.

„Bude to jen chvilka," vzdal jsem to a než stihl cokoliv odpovědět, opět jsem mu přiložil tamponek ke spodnímu rtu.

„Tak a hotovo," usmál jsem se nad svojí prací. Dezinfekci jsme vrátil do lékárničky a zbytek vyhodil do koše.

Jirka si mezitím přejel jazykem přes spodní ret, čímž samozřejmě anuloval účinek dezinfekce, ale už jsem to nechal plavat.

Protože...ačkoliv bych neměl...zůstal jsem mu koukat na rty. Nemohl jsem se odtrhnout. Měl je tak-

„Můžeme," kývnul hlavou zpět do restaurace a vytrhl mně tak z dost nevhodných myšlenek.

„Jasně," pousmál jsem se.

Hi, další kapitolka je na světě

<33