Twenty-five and his goalie

XVI.

„Přestaneš už konečně bručet, nebo ses rozhodl trucovat už do konce života?" dorážel jsem na Suchyho v šatnách.

Dnešní zápas jsme s přehledem vyhráli, což mi sice udělalo radost, ale ten bručoun mě stále propaloval pohledem. Jako kdybych mu snad něco provedl. Doslova jsem mu zachránil prdel a on si teď hodlá stěžovat. Člověk se opravdu nikomu nezavděčí.

„Je to jenom nádobí, mohlo být hůř. Třeba takový hajzly, to už bych si radši nechal zpestřit rejstřík," pokračoval jsem, jenže s ním to ani nehlo. Mezek jeden.

„Klidně to celý umyju, nemusíš hnout ani prstem," povzdechl jsem si a kompletně vzdal jakoukoliv další snahu si ho udobřit. On ještě přiťapká sám. Však uvidíte.

„To si piš, že to umyješ. Beztak je to celý jen kvůli tobě," zpražil mně pohledem a odcupital pryč.

„Že by další krize?" posmíval se mi z rohu místnosti Špáča. Chtěl jsem ho sice jen odpálkovat, ale nakonec jsem k němu přišel blíž, aby nás nikdo nemohl slyšet.

„Až se Svozka dozví o tvém menším dostaveníčku, tak určitě bude," ušklíbnul jsem se a bez dalších řečí se raději zdejchnul.

„O jakém dostaveníčku?!" ozval se pohotově Svozkův hlas. Škodolibě se mi blýsklo v očích. Jen ať se teď chvíli řeší něco jiného než já a Suchy. Ti dementi si to stejně zaslouží.

Akorát si teď budu muset na pár dní někam zalézt. Ten pták mě bude chtít jistojistě usmrtit.

Tommyho jsem dle mého očekávání v pokoji nenašel. Pravděpodobně si někam zalezl a trucuje, že musí leštit nádobíčko.

Přitom jsem mu nic neprovedl. Díky mně to neschytal podruhý, co je proti tomu utřít pár talířů?! Dobře, v hotelu to asi bude trochu víc než jen pár, ale i tak. Mohli jsme dopadnout mnohem hůř.

——— (pohled trucující princezničky)

Procházel jsem se městem a spokojeně si u toho popíjel svoje smoothie. Slunce pomalu padalo za obzor a nebe zdobily rudě zbarvené červánky.

Přiznávám, že aktuálně Kulichovi trochu křivdím, ale baví mě hrát uraženého. Obzvlášť když vím, že jeho to přivádí k absolutnímu šílenství.

Došel jsem do pokoje, který však zel prázdnotou. Podle času bylo dávno po večeři, tudíž nám už nejspíš začala šichta. Stále jsem si pohrával z myšlenkou, že bych se na to vysral a v klidu se vyspal. Jenomže ten pokrytecký pocit by mě sžíral natolik, že bych stejně nezamhouřil oka.

Nakonec jsem se tedy jenom převlékl do pohodlných tepláků a mikiny a s trochu provinilým, zahanbeným pocitem si razil cestu do kuchyně. Co když tam přijdu a on už bude mít vše hotové? Bude na mě naštvaný? Nebo mi naschvál přenechá ty nejhorší kousky na umývání?

K mému překvapení jsem nenašel ani jedno. Už z dálky jsem mohl díky otevřeným dveřím slyšet, jak si při práci potichu hvízdá. Stál ke mně zády, takže jsem mohl alespoň na chvíli zůstat stát mezi dveřmi a obdivovat ho. I přes triko jsem mohl zřetelně vidět, jak se mu jednotlivé svaly napínají.

„Přišel si mě jen pozorovat, nebo ses rozhodl mi s tím pomoct?" přerušil mě z mého obdivování. Zahořeli mi tváře, protože mě nachytal na švestkách, a tak jsem jen sklopil pohled a mlčky se pustil do práce.

„Mám to brát jako že už jsi konečně dospěl a přestal trucovat jako malé děcko, nebo to bude ještě pokračovat?" zeptal se po chvíli, když jsem nebyl s to začít konverzaci.

„Nejsme malý děcko!" odseknul jsem mu a začal věnovat zvláštní pozornost talíři, který jsem zrovna držel v ruce. Nesměl jsem se na něj teď podívat. Akorát by mě zas uvedl do rozpaků.

„Ne? Tak proč se tak chováš?" odpověděl nenuceně a já v jeho hlase poznal, že se škodolibě ušklíbl. Teď se rozhodně nemůžu podívat jeho směrem!

„Abys věděl, tak jsem starší. Jediný děcko tady jsi ty," položil jsem talíř na hromádku a vzal si do parády další. Myslel jsem si, že jsem tohle kolo vyhrál, ale Jirka byl očividně jiného názoru.

„Nějak moc vystrkuješ drápky, nemyslíš, Kocourku?" zavrněl mi přímo u ucha a mě přejel mráz po zádech. Co se to se mnou děje?!
Kdy jsem mu dovolil si se mnou takhle hrát?

„Ale copak copak? Došli nám snad slova?" tentokrát jsem jeho slova slyšel z druhé strany. Plížil se kolem mě jako šelma kolem své kořisti. Jeho dominance mě přiváděla do stále větších rozpaků, což se mi, z mně nevysvětlitelných důvodů, líbilo. Možná víc než by mělo.

„Na tebe jich je škoda plýtvání," pokrčil jsem rameny a snažil se udržet vyrovnaný tón hlasu, což se mi víceméně dařilo.

„To máš pravdu. Ta puse by se dala využít na mnohem lepší věci," uchechtl se. Konečně jsem se odvážil na něj podívat, jenom abych viděl jeho spokojený úšklebek.

Rychle jsem odvrátil pohled a chtěl jít co nejdál od něj, jenomže to by mě nesměl zastavit. Snažil jsem se mu vymanit, ale marně.

„Pusť mě," prsknul jsem možná až příliš hrubě, protože mě s šokovaným výrazem okamžitě pustil.

Bez dalšího slova se pustil opět do práce. Jeho úsměv povadl. Nejspíš se bál, že se mě nějak dotknul nebo tak. Což nebyla pravda.

Vím, že se poslední dobou chovám fakt na zabití. Ale to je jenom proto, že jsem frustrovaný. Frustrovaný protože...protože...

„Jirko?" oslovil jsem ho nejistým hlasem. Ani nevím, co mu vlastně chci pořádně říct.

„Hmm," zamumlal na znamení, že mě poslouchá, protože se dál věnoval utírání příborů.

„Já...ono...totiž já...prostě...jde o to...že...protože...víš já...já se...vlastně...protože...protože-" plácal jsem dohromady slova, která absolutně nedávala smysl.

Nedokázal jsem mu to vysvětlit slovy. A když to neumím vysvětlit slovy, musím mu to ukázat alespoň svými činy.

Dvěma rychlými kroky jsme stál u něj. Zvědavě se na mě podíval. Snažil se přijít na to, co mám za lubem.

Než stačil cokoliv říct, než jsem ztratil veškerou svoji odvahu, přitáhnul jsem si ho k sobě blíž a dravě ho políbil.

Jeho rty chutnaly pořád stejně. Po ledu a špetce mentolu, neboť právě po mentolových bonbonech se mohl utlouct. Věděl jsem úplně přesně jak tyto dva měkké polštářky opečovávat.

Chtěl jsem ochutnat víc. Mnohem mnohem víc. Ale přesně v tu chvíli se ode mě Jirka odtáhnul.

No...tak co na to říkáte?