Twenty-five and his goalie

IX.

Suchyho pohled

Děvka.

Děvka.

Děvka.

Děvka...

To slovo mi znělo v hlavě celý večer. A poté i celou noc. Nenechávalo mě to spát, ať už jsem zkoušel cokoliv, neustále se ke mně vracelo. Křičelo na mě ze všech stran.

To, co řekl, mě bodlo u srdce. Přitom jsem na to neměl sebemenší právo. To JÁ ubližil jemu. Jak si vůbec můžu dovolit sám sebe litovat?! Jak ubohý ve skutečnosti vlastně jsem?

Chápal jsem, že moje slova ho mohla dost zabolet, jenomže by mě v životě nenapadlo, že je kdy uslyší. Přesto se tak stalo.

Nejsem naivní, tudíž mě nijak nepřekvapilo, když ani tento večer nezavítal na noc do našeho pokoje. Upřímně, kdybych byl jím, sbalil bych si saky paky a udělal všechno proto, abych už mě nemusel vidět.

Jenomže v tom reálném světě tohle bohužel nefunguje. Oběma nám je jasný, že se hned ráno potkáme na ledě. A i všem ostatním je jasné, že atmosféra leda tak zhoustne, než aby postupně řídla.

Tudíž zbylo na mně, abych dal věci zpátky do pořádku. Což je pro mě naprosto nadlidský úkol. Základem toho všeho je totiž omluva. A pokud jste si nevšimli, máme se Svozkou jednu společnou vlastnost. Ta zní, že omluvy nejsou silná parketa ani jednoho z nás.

Vím, že na tohle mi obyčejné promiň, stačit rozhodně nebude. Na druhou stranu, pokud za ním přijdu, že si chci promluvit, pošle mě rovnou někam, na což má absolutní právo. 

Takže ho ideálně potřebuju dostat někam, kde zkysneme sami, tudíž nenastane jiná možnost, než si mě vyslechnout.

Tradá! Mám to ale geniální hlavičku. A ten drobný detail, že nutit ho do rozhovoru násilím všechno ještě zhorší, můžeme klidně ignorovat. To mi jde velice dobře.

———— (stále Suchyho pohled)

„Musím s tebou mluvit," popadl jsem ho přes jeho protesty a táhnul za sebou do chodby. Dobře, přiznávám, že jsem v průběhu malinko změnil plán, ale v jádru zůstává stejný.

„Nesahej, kurva, na mě," zavrčel a prudkým škubnutím se mi vysmeknul ze sevření. Nenechal jsem se tím rozhodit. Přišel jsem se omluvit a to taky udělám.

„Prosím, chci se je-" utnul mě v polovině věty. Nedovolil mi nic říct. Jasně dal najevo, že se se mnou nehodlá bavit.

„Ty svoje zkurvený kecy si nech. Nikdo se tě
o ně neprosil," prskal na mě znechuceně, jenomže ve chvíli, kdy to dořekl, pohled v jeho očích zjihl. Jako kdyby svých slov litoval a chtěl je vzít zpátky. Nebo jsem si to jenom namlouval, abych se zase mohl cítit lépe.

Otočil se na podpatku a vrátil se zpátky, než jsem stihl cokoliv odpovědět. Tak možná nejsem takový génius.

Frustrovaně jsem si prohrábnul vlasy. Proč musím vždycky všechno dosrat?! Proč nemůžu alespoň jednou v životě udělat něco správně?To už navždy budu takový nehorázný debil?

Ve dveřích na mě čekal Svozka. Asi by mi teď mohl dát přednášku na téma, jak se správně omlouvat, ale to by to nejdřív sám musel umět. I když...nějak si ten svůj prohřešek u Špáči vyžehlit musel, neboť už spolu opět od rána do večera flirtují. Kdo ví co dělají v noci...

Jenomže Svozka neřekl ani slovo, jenom kývnul hlavou dozadu kamsi za sebe. Zprvu jsme nechápal, co tím naznačuje, ale potom jsem postřehl, že nás, tedy spíš mě, někdo pozoruje. Pozoroval nás celou tu dobu?! Že by přeci jen existoval způsob, jak se ke Kulichovi dostat?!

—————— (ještě pořád Suchyho pohled, pro upřesnění vede rozhovor s Marcelkou)

„Jestli čekáš na mě, máš to blbý, nemám zájem," ani se na mě nepodíval. Jenom si dál v klidu balil věci do tašky.

„No tak, chci si jen promluvit. Nemáš sebemenší důvod být na mě nasraný," oponoval jsem mu a zoufale kolem sebe rozhodil rukama. Proč jsou lidské vztahy tak složité? Proč k nim jednoduše neexistuje názor?

„Urazil si mého kámoše, to se mi jako dobrý důvod zdá," propálil mě pohledem a prošel kolem mě pryč.

„A právě proto s tebou musím mluvit. Předpokládám, že víš co se stalo. Očividně jsi s ním mluvil. No tak. Prosím. Potřebuju se mu omluvit, chápeš? A ty jsi jediný, kdo mi dokáže říct jak. Prosím," ze samého zoufalství bych před ním klidně i klečel, jen aby mi poradil.

„Měli jste spolu ten úžasný falešný vztah. To sis ničeho nevšimnul?!" uchechtl se, ale rozhodně ne pobavením.

„Čeho bych si měl všimnout?" nechápavě jsem svraštil obočí. Je to jenom mnou, nebo se taky nechytáte. Nemůžeme spolu mluvit narovinu, namísto těchto neurčitých blábolů?!

„Ty to ještě pořád nechápeš?!" tentokrát to byl on, kdo si frustrovaně prohrábnul vlasy. Zdá se, že nejsem jediný, kdo stojí na pokraji zoufalství.

„Zkus alespoň jednou v životě vnímat. Dívat se. Naslouchat lidem. Možná...možná že ti to potom konečně dojde," s těmito slovy se rozešel pryč.

Můžete mi to, prosím, někdo přeložit do normální řeči? Protože já absolutně netuším, co těmi jeho kecy kurva myslel!

————— Kulíškův pohled

Nedokázal jsme popsat co cítím. Byla...byla to prázdnota. Ano, to je to správné slovo. Nezbylo ve mně nic. Jenom obyčejná díra. Byl jsem jen obyčejná schránka, domeček z karet, bublina...

Nezbyla ve mně jediná emoce, jediný cit, nic co by naznačovalo, že jsem stále žijící bytost. Představoval jsem spíše chodící věc. Robota, která má naprogramovaný celý svůj "život." Loutku, za jejíž provázky někdo tahá a já jen slepě následuji jeho příkazy.

Měl jsem nehoráznou chuť si něco udělat. Abych zjistil, jestli jsme ještě vůbec schopný něco cítit. Jestli mým tělem ještě proudí krev, nebo už mě i ta opustila. Ostatně, když vám někdo vyrve srdce z hrudi, jak by vám po těle mohla putovat ta rudá tekutina. Už ji nemá kdo produkovat.

Necítil...necítil jsem se skutečný. Jako kdyby svět okolo mě existoval, ale já už dávno nebyl jeho součástí. Na ničem nezáleželo. Nic nedávalo smysl.

Pokud si ale nepřipadám skutečný, přivádí mě to k jediné myšlence...

Má ještě vůbec smysl žít?

Kulíškovy pocity dokonale popisují, jak se aktuálně cítím já.

Doufám, že se kapitolka líbila.

Já se jdu opět utápět do depresí, ze kterých už se asi nikdy nevyhrabu.

Foocking love you all

<33