Twenty-five and his goalie

XI.

„Šel jsem se projít. A když jsem zašel do jedné uličky, tak mě tam přepadli nějaký cápci. Měli blbý kecy a pak mi jeden dal pěstí. A pak když jsem čekal, jak se to vyvine, tam přišli nějací jiní borci a vlastně mě zachránili. A když jsem jim poděkoval, řekli mi že kdyby mi nepomohli, tak by je můj boyfriend-" v polovině věty jsem se zarazil.

„Můžeš prosimtě malinko zpomalit?!" využil této příležitosti Svozka a zoufale vykřiknul. Oba dva na mě civěli s dost zmatenými a možná i malinko vyděšenými výrazy.

„Já...já...kurva...já...musím...musím jít...já...musím si...musím si něco zařídit...ne-nenechte se rušit," vysoukal jsem nakonec ze sebe, a tak rychle, jak jsem se tam zjevil, jsem zase hezky zmizel.

„Tome, počkej!" křičel za mnou Svozka, ale já ho naprosto ignoroval. Žádný počkej už není. Nemůžu počkat. Musím si to ověřit. Musím zjistit, jestli je moje domněnka pravdivá nebo ne. A nepřestanu s tím, dokud se nedozvím pravdu.

----- (Svozky pohled)

„CO se tady právě do prdele stalo?!" otázal jsem se Špačka, jako kdyby snad mohl mít nějaké odpovědi. Což pochopitelně neměl, ale alespoň jsem to zkusil.

„Nemám se spíš já ptát tebe?! Není náhodou tvůj nejlepší kámoš nebo tak něco?" ušklíbl se Špáča a nadzvedl jedno obočí. No, koneckonců má pravdu.

„To, že jsem zvyklý ještě neznamená, že ho chápu," odbyl jsem ho a mrsknul sebou zpátky na postel. Jednoho dne se chci probudit a konečně pochopit, co se tomu hyperaktivnímu idiotovi honí hlavou.

„No tak. Je to Suchy. Nikdo ho nechápe," zalomil to vedle mě a podepřel se na loktech, aby mi viděl do obličeje. V tak těsné blízkosti se opět ozval ten zvláštní pocit v břiše. Věděl jsem, co znamená, ale ještě jsem se nerozhodl, jak s tím naložím.

„Měl zarudlý oko," zkonstatoval jsem a přinutil se tak myslet na něco jiného, než na ty jeho nádherné oči, kterými mě pozoroval.

„Říkal, že mu někdo dal pěstí," pokrčil rameny a dál mě zkoumal pohledem. Sakra! Může toho už konečně nechat?! Copak nevidí, že mě tím naprosto vyvádí z míry?! Nebo to snad dělá schválně?

„Co když je v nějakým průseru?" zeptal jsem se spíš tak pro sebe, ale sám jsem tomu moc nevěřil. Kdyby se do něčeho namočil, choval by se jinak. Na to ho mám prokouknutého až moc dobře.

„Na to, aby byl v průseru, byl až moc energický, nemyslíš?" pousmál se a když se nedočkal žádné odpovědi, lehnul si vedle mně.

Naše ruce se dotýkali. Bál jsem se pohnout. Dovádělo mě to k šílenství. Byl jsem zabouchlej až po uši, jenomže jsem nevěděl, co v takové situaci dělat. Nikdy jsem s nikým neměl vážný vztah. Popravdě ani nevím, jestli nějaký takový chci. Ale když na něj pomyslím...

Malíčkem jsem ho pohladil po ruce. Nepohnul se, ani nijak nezareagoval. Možná to nepostřehl, nebo jen předstíral, že o ničem neví. Tak či tak, byl jsem mu za to vděčný. Nevím totiž, jak bych zareagoval, kdyby mě na to upozornil.

A pak, když už jsem pomalu usínal, se naše prsty propletli. Ale v tu chvíli už jsem nebyl schopen určit, zde je to skutečnost, či jen pouhý sen...

-------- (Kulíškův pohled)

Seděl jsem na posteli. Po několika dnech jsem byl opět ve svém pokoji. Rozhodl jsem se, že se konečně vyspím ve své posteli. Jenom proto, že tady bude oxidovat Suchy neznamená, že se nechám obrat o svoje vlastní pohodlí.

Ostatně nezbavím se ho do doby, než skončí mistrovství, tudíž se s ním musím naučit sžít tak jako tak.

Vyšel jsem z koupelny pouze v teplákách a chystal se jít spát. Nejlépe udělám, když většinu svého času zaspím. Chtěl jsem zhasnout světlo, ale zarazil jsem se, když na mě ve dveřích někdo čekal. Nevím, kdo na koho zíral více, ale byl to on, kdo nakonec prolomil to trapné ticho.

„Ehm...já...já...chci se..." táhlo se to z něj jak z chlupatý deky, ale já ho v polovině věty přerušil. Konečně jsem se probudil z prvotního šoku.

„Kdo ti to udělal?!" můj hlas zněl rozhodně hlasitěji a agresivněji, než jsem původně zamýšlel.

„Co? Nikdo-nikdo mi nic neudělal," zmateně nakrčil obočí. To se snaží hrát blbého, nebo se mu ten monokl objevil jen tak zázrakem z čista jasna?!

„Ptám se tě, kdo ti to udělal?" zeptal jsem se znovu a můj hlas poněkud zjihl. Natáhnul jsem ruku, abych se jeho zraněného místa mohl dotknout a zjistit, jak moc zlé to je, ale on moji ruku odstrčil pryč.

„To nic není," odbyl to jednou větou. Kecá. Poznám, že kecá, ale nemám potřebu ho nutit, mi to říct. Vlastně...by mě to ani nemělo zajímat. Mělo by mi to bít šumák. Stejně tak jako bych na něj měl být naštvaný.

„Můžeš si mě, prosím, vyslechnout?" díval se na mě pohledem plným zoufalství. V hlavě jsem zvažoval všechny možnosti. Ale vždy jsem došel k jednomu závěru.

„Prosím," naléhal. Copak jsem mu snad mohl říct, ne? Nepotrápil už jsem ho dost? Nezaslouží si snad taky říct svoji pravdu?

Posunkem hlavy jsme mu naznačil, ať spustí. Vrátil jsem se na svoji postel a on si sednul naproti mně. Chvíli jen těkal pohledem po pokoji, jako kdyby hledal ta správná slova.

„Já...za to co jsem řekl se omlouvám. Já...nemyslel jsem to vážně, nikdy-nikdy bych o tobě neřekl nic tak hrozného. V tu chvíli...já...byl jsem naštvanej a-" frustrovaně se prohrábnul vlasy. Nejspíš to pro něj byl složitěji vysvětlit než jsem si myslel.

„Na mě...?" zeptal jsem se. Částečně proto, že mi to přišlo jako jediná logická věc, částečně abych mu pomohl v dokončení jeho myšlenky.

„Ne! Na sebe," zavrtěl záporně hlavou, čímž vyvedl z míry pro změnu on mě. Nedávalo mi to vůbec smysl.

„Proč?" promluvil jsem, když bylo dlouho ticho. Však jediný, na koho mohl být naštvaný, jsem jedině já.

„Nechtěl jsem tě ztratit. Za tu dobu jsem si tě oblíbil. Bavit se s tebou bylo tak...jednoduchý...přirozený. A když naše 'dohoda' padla, věděl jsem, že je konec. Že už si nebudeme hodiny jen tak povídat úplně o čemkoliv. Byl jsem naštvanej, že si ani nedokážu udržet kámoše a protože jsem egoistický a sebestředný kretén, potřeboval jsem vinu hodit na někoho jiného než na sebe," provinile si zkousnul spodní ret. Poznal jsem, že je mu to upřímně líto.

„Ale ty jsi mě přece neztratil. Řekl jsem ti, že se můžeme dál bavit. Vlastně jsem si nepřál nic jiného," přiznal jsem. Jeho zorničky se okamžitě rozzářily.

„O-opravdu?" zeptal se hlasem plným naděje. Musí být vždycky tak neskutečně roztomilý? Musí mi to všechno dělat ještě těžší?

„Já tě mám vážně rád, ty trdlo," usmál jsem se a v medvědím obětí ho svalil na postel.

Další skvost je na světě