Twenty-five and his goalie

XVIII.

„Co?! Ne! Fuj! To je nechutný! Chceš abych tu hodil snídani?!" bránil se pohotově Kulich, za což jsem mu byl opravdu vděčný. Síce se mě ta poznámka docela dotkla, ale s ním si to pořád můžu vyřídit až potom.

„Může mi někdo říct, o co tady kurva jde?!" vložil se do toho Suchy, který byl z nás všech zmatený úplně nejvíce.

„Jo! Nějaké to vysvětlení bych taky ocenil," založil si ruce na prsou Svozka. Nejspíš stále nevěřil tomu, že jsem s Kulichem nic neměl. Což by nikdy v životě nepřicházelo v úvahu.

Zhluboka jsem si povzdechl a neochotně se pustil do vysvětlování. Kdyby Kulich nebyl kokot, nic takového bych teď nemusel řešit.

„Pár dní zpátky mi napsal můj ex. Byla blbost mu vůbec odpovídat, ale stalo se," odmlčel jsem se a čekal na jakoukoliv reakci. Ne? Žádná nebude? Fajn, můžeme pokračovat.

„Chtěl se sejít a protože jsem nevěděl co chce, souhlasil jsem. Prvně jsme si jen povídali a spíš to jen vypadalo, že chce vědět, jak se mi daří, ale...pak začal až podezřele moc vyzvídat a mně došlo, že nepřišel jen tak. Pořád se mě chtěl dotýkat, i když jsme mu řekl ať toho nechá. No a pak se ke mně naklonil, což byla poslední kapka. Tuhle část nějakým záhadným způsobem zaznamenal velmistr Kulich. Ale já ho od sebe odstrčil, přísahám. Začal jsme odtamtud zdrhat. Samozřejmě, že běžel za mnou, ale nevím proč mě v polovině mě přestal pronásledovat," dokončil jsem svůj kratičký monolog.

„Za což mimochodem nemáš zač," vložil se do toho opět Kulich. Chtěl jsme ho odbýt, ale co že to řekl?!

„Počkat, cože?!" vytřeštil jsem na něj oči. Jak jako 'nemáš zač'? Co to zase mele?!

„Jo, nemáš zač. Prostě jsem ho doběhl a řekl, že jestli tě nenechá na pokoji, pošlu mu k vánocům protézu," pokrčil rameny jakoby nic. Někdy bych chtěl vidět seznam lidí, kterým vyhrožoval. Nebo vlastně radši ne, to bychom tu taky mohli sedět ještě zítra.

„Prosím?!" ozval se tentokrát dosud nejspíš nic netušící Suchy. Nejspíš se mu Jirka nechlubí svými nočními pochůzkami.

„No...já mu tu protézu rád pošlu i teď," vložil se do toho Svozka. Nikdo tady nikomu žádnou protézu dávat nebude. Nemůžeme to alespoň jednou vyřešit normálně jako lidi?

„Žádný problém. Dám ti adresu, vydrž minutku," ušklíbl se Kulich a vážně začal něco hledat v mobilu. To už si ze mě ale vážně dělají prdel, ne?!

„A dost! Jste naprostí psychopati! Oba dva!" křiknul jsem na něj, což mi ale nebylo moc platný, neboť se ti idioti jenom ušklíbli.

„Vy dva malí submisívní bottomci jste úplně stejný. Absolutně si nevážíte naší těžké práce a luxusu který vám dopřáváme," utnul mě Kulich, za což si vysloužil rovnou dva vražedné pohledy.

„Hej!" ozvali jsme se se Suchym jednohlasně. Myslíte si, že to k něčemu bylo? Že se něco změnilo? Ne, absolutně ne. Akorát se nám oba dva vysmáli. No, doufám, že se někde v hotelu najde dostatečně velký gauč, jinak si budou muset zakempit na chodbě.

„Žádný hej, je to holý fakt," odbyl nás Svozka, za což bych ho nejradši připsal na seznam lidí, který chci usmrtit pomalou bolestivou smrtí, jenže to by nás nesměl opět nikdo vyrušit.

„Nerad ruším tuto jinak velice edukační diskuzi, ale všichni čtyři se chováte jako idioti s mentalitou dvouročního dítěte. Fyzicky se dá vycítit, že mezi vašemi mozky koluje pouze jedna jediná buňka a dáváte ji dost zabrat, takže co kdybyste ji nechali odpočívat, zavřeli zobáky a dostavili se za ostatními, abychom mohli začít trénink," usmál se na nás sladce tréner.

——— z pohledu pána bez nádobíčka

„Dneska spíš na gauči," ukázal na mě prstem Suchy. Jenom jsem si pobaveně odfrknul. Zase si nějak moc vyskakuje, ne?

„Žádný nemáme," křiknul jsem na něj zpátky se smíchem. Chudáček malý, ale odvahu má, to se musí nechat.

„Tím hůř pro tebe," odseknul a bez jediného pohledu si kráčel dál na trénink. Koupím mu čokoládu a hned bude dobře.

„Pro tebe platí to samé," změřil si Špáča pohledem Svozku a odpochodoval za tím mým Kocourkem.

„Tu adresu ti pošlu," dali jsme si se Svozkou pěstí a se smíchem se vydali za našimi láskami. Jak moc nás jenom milují.

-------

Čas plynul jako voda. A každá chvíle byla naprosto úžasná. Hráli jsme, vyhrávali jsme, dělali s klukama kraviny a po večerech jsem randil se Suchánkem. No...randil je slabé slovo. Trávili jsme spolu každičkou vteřinu, kdy jsme jen mohli. Zamilovával jsem se víc a víc. Byl jsem si až jistý, že víc už ho milovat nemohu. Ale...trápil mě pocit, že mi mé city nejsou úplně opětovány.

Tedy, ne že by mě neměl rád. Vím, že má. Jenom...ať už se budu snažit sebevíc, nikdy u něj nebudu na prvním místě. Nikdy nebudu jeho celoživotní láskou, pro kterou by obětoval úplně všechno.

„Jirko?" nadzvednul Tom hlavou, kterou doteď odpočíval na mé hrudi. Měli jsme po docela náročném zápase, tudíž jsme oba ocenili teploučkou příjemnou postýlku.

„Copak Kocourku?" usmál jsem se na něj. Pozoroval mě svýma studánkovýma očičkama, ze kterých přímo vyzařovala láska a něha. Miloval mě. O tom nebylo pochyb.

„Už od začátku mistrovství na naše zápasy někdo chodí. Trenér mi říkal, že...že nejspíš dostanu nabídku. Dostat...dostat se do zámoří," rozzářil se jako sluníčko. Moje malé sluníčko.

„To je přeci úžasné!" pokusil jsem se o úsměv. Byl jsem na něj náležitě pyšný. Zároveň jsem však věděl, co to znamená. Co to znamená pro nás, pro náš vztah, naši budoucnost.

„To neznělo moc nadšeně," povadly mu koutky úst a nepatrně se ode mě odtáhnul. Chtěl jsem si ho přitáhnout zpátky, ale on si pouze propletl prsty s těmi mými. Poznal jsem, že ho moje reakce mrzí.

„Promiň, já-" začal jsem, ale nebyl jsem schopný větu dokončit. Co jsem mu vlastně chtěl říct? Ať to nepřijímá? Že nemá odcházet? Že mě nemá odpouštět, protože nemůžu jít s ním? Nemůžu mu přeci stát v cestě za jeho snem.

„Copak se děje, lásko?" kroužil mi palcem po ruce. V jeho hlase zněla opravdová starost. Chvíli jsem mu pouze mlčky hleděl do očí. Nemůžu mu říct pravdu, ale zároveň mu musím vysvětlit, jak se teď cítím.

„Před dnešním zápasem...dostal jsem zprávy z domova. Máma-máma se zase zhoršila. Doktoři si neví rady, potřebuje teď mnohem víc péče a já- Měl bych tam být s ní. Každý den, aby na to nemusela být sama. Potřebuje mě teď víc než kdy jindy," uhnul jsem pohledem. To, co jsem řekl, byla pravda. A taky to byl důvod, proč jsem nemohl odejít pryč. Moje máma mě potřebovala a já tu pro ni musel zůstat. Protože beze mě, už nemá nikoho. Zůstala by na všechno sama.

„Mrzí mě to, lásko. Doufal jsem, že léky zaberou, že se konečně zlepší," konejšil mě a přitulil se zpátky do mé náruče. Silně jsem ho sevřel mezi pažemi a nechal slzám volný průběh.

Máma mě potřebovala.

Já potřeboval svého Kocourka.

A já si jedno z toho musel vybrat...

Tak a teď to půjde hezky z kopce, hihi🤭